PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Hlídal herce Van Damma, vaří, zatýká syčáky a nyní se postaral o anděly na Kotnově

Hlídal herce Van Damma, vaří, zatýká syčáky a nyní se postaral o anděly na Kotnově

Středa, 09.02.2011 / rozhovor

 

Málokdo má tolik talentů a schopností. Na Danielovi Šefčíkovi však příroda nešetřila. Lze téměř říci, že na co sáhne, to se mu daří. Daniel je skutečně muž mnoha tváří. Potkat ho můžete v černém obleku městského strážníka, v bílém kuchařském nebo se štětcem či dlátem v ruce. Dalo by se říci, že je vlastně dnes populárním balením 3 v 1. Téměř třicetiletému Danovi nechybí skromnost ani humor. V umění nemá žádné vzory a není typem, který sedí doma na zadku a čeká, že za ním něco přijde. Nerad se nechává do věcí nutit a umí říct ne. Za věcmi si jde a svou budoucnost nechává otevřenou. Prozatím. Skoro se zdá, že do Tábora se svým psím kamarádem Archibaldem doslova spadl z nebe. Podobě jako anděl, kterého v klubu Kotnov ztvárnil.

Jak ses dostal do Tábora?
Pocházím z malé vesničky za Strakonicemi, z Drachkova. Na Šumavě jsem vlastnil hospody a do Tábora mě přivedla láska. Paradoxem je, že vztah sice bohužel nevyšel, ale já tu zůstal a žena jela na Šumavu. V Táboře je více možností, příležitostí a je to blíž k Praze.

Vyměnil jsi úspěšný život hospodského za strážničinu, proč?
Když jsem do Tábora přijel, dělal jsem kuchaře na jednom ze čtyřhvězdičkových hotelů. Bylo to fajn, bavilo mě to, ale práce v hospodě je koule na noze. Musí tam člověk neustále být a já chtěl zkusit i něco jiného. Práce strážníka mě lákala, už třeba kvůli pohybu, protože jsem dělal různé sporty. A je to volnější práce, než u státní policie. Jsem rád, že náplň strážníka není naštěstí jen o botičkách. Rád bych, aby lidi na městské policisty nahlíželi jinak.

U strážníků už nejsi nováčkem…
Dělám to asi šest let. Mám na kontě spoustu záchytů a nejednou se o mě dokonce psalo. Také jsem se za tu dobu mnohdy s lidmi i skamarádil. Jak oni přistupují ke mně, tak já k nim. Nejsem konfliktní a začínám s nimi nejprve hovořit přátelsky. Mnozí to ocení.

Když o tobě někdo napíše, motivuje tě to?
Jsem rád, když mi lidé napíší, že byli spokojení se zákrokem či přístupem. Rozhodně to potěší. Je to taková odměna a člověk má pocit, že skutečně pomáhá. Že ta práce není zbytečná. Bohužel k ní patří v Táboře tolik neoblíbený problém parkování.

Proč bohužel?
Zjistil jsem, že lidé v Táboře na sebe dokáží být neuvěřitelně zlí. Hodně často se udávají. Tomu se ale zřejmě nevyhneme. 

Může být práce strážníka v Táboře nebezpečná?
Denně jsme v kontaktu s lidmi. Není výjimkou, že mají žloutenku nebo jsou HIV pozitivní. Kolikrát se stalo, že na nás lidé zaútočili. Ale stále mě ta práce naplňuje.

Nosíš si práci domů?
Musím přiznat, že ze začátku hodně. Nejsem typ člověka, a v práci takové máme, že bych šel z práce a úplně vypnul. Vše vypustil z hlavy. Například se mi stalo, že v obchodě u nádraží jeden bezdomovec kradl. Prodavačka ho chtěla zastavit a on s ní hodil na regály. Přijeli jsme tam, byl velice agresivní a vystartoval na nás. Musel jsem ho zpacifikovat. Položil jsem ho na auto, abych mu dal pouta. Jenže v tu chvíli se tam objevila nějaká babička s holí a začala na mě, co si to vlastně dovoluju a že je to chudák. Že si na něm léčím komplexy. Úplně jsem se zasekl. Doma se pak neubráním a přemýšlím nad tím.

Nebojíš se, že se ti třeba někdo pomstí?
Je to samozřejmě nepříjemné, protože jsme na malém městě a lidi vás poznávají. Vidím se s nimi při zatýkání a pak si mě mají možnost zapamatovat ještě u soudu, kde navíc zjistí moje bydliště. Stalo se, že křičeli na ulici na moji ženu. Nelíbí se mi to, ale to s prací souvisí. Nikdo to však nevidí.

Je Tábor hodné nebo zlobivé město?
Jsme na hlavním tahu Budějovice – Praha. Když jedou vlaky, tak problémové lidi vyhází tady. Jsou tu nájezdy organizovaných gangů, podezřelých lidí bez domova a dalších z větších měst. Nezdá se to, ale je tu šrumec a práce je bohužel stále víc.

Jsi muž mnoha tváří. Jak jsi se dostal k výtvarnému umění?
Bavilo mě odmala. Už na základní škole jsem holkám maloval památníky. Učil jsem se sám a později si „vzdělání“ doplnil o návštěvu kurzů. Nikdy jsem to ale nestudoval, jsem prostě pořád kuchař.

A co tě přivedlo k přípravám klubu Kotnov?
Dělal jsem kresbu i návrhy interiérů domů, obchodů, barů až po diskotéku. Jeden čas jsem dokonce připravoval podklady pro tetování. Před lety jsem se dostal k Petře Motyčkové na miss a následně k Josefu Klírovi. Ti mně pak oslovili s návrhem předělání sklepů na andělský chrám. To mě neskutečně nadchlo a šel jsem do toho. Naprosto mě klub pohltil a ve volném čase už rok nedělám nic jiného. Teprve teď, po otevíračce, to všechno rozdýchávám. Byla tam spousta práce.

Skutečně nemáš žádné umělce, kterými by ses nechal ovlivnit. Co Josef Klír a spolupráce s ním?
Nemám, musí se mi jejich práce zkrátka líbit. Mohu říct, že Klíra obdivuji. Je takový rebel mezi osobnostmi. Jeho designové věci jsou úžasné – brýle, hodinky, současné skloubení moderny a historie v new ghotic stylu. Líbí se mi to a v názorech jsme se často shodovali.

Většinou se nějaké propozice dědí. Je někdo z rodiny, od koho bys talent „chytil“?
Já doufám, že jsem těch rodičů, co jsem, ale u nás to nikdo nemá. Vážně!

Máš nějakou oblíbenou výtvarnou techniku? Co je pro její výběr určující?
Vše dělám podle nálady a místa. Přijdu do prostor a nechám je na sebe působit. Buď pak inspirace přijde, nebo ne. Musím je ale prvně vidět, nafotím si je a doma třeba ještě podumám.

Kromě jiných věcí jsi v klubu Kotnov dělal sochy andělů. To bylo ale myslím poprvé…
Je to tak. Měl jsem ze začátku strach, byla to však výzva. Začátky byly drobet krušné, ale nakonec jsem se na to upnul a intenzivně pracoval. Těšil jsem se na to každý den. Sochy měly mnoho podob, předělávaly se. Ve finále si myslím, že výsledek není špatný. Jsem spokojený.

Jak dlouho ti je trvalo vyrobit?
První, černý anděl mi zabral půl roku. Je z keramické sádry a skla. Druhý je vytesaný z keramiky a trval mi asi čtyři měsíce.

Budeš po těchto zkušenostech se sochařinou pokračovat?
Rozhodně ano. Už mi máma říkala, že by chtěla nějakého trpaslíka na zahradu. Nejdřív si ale odpočinu.

Byla pro tebe práce pro klub Kotnov odrazovým můstkem?
Už jen nabídka na ztvárnění soch byla krokem jinam, ale rozhodně krokem dopředu. Snad se to lidem bude líbit. Na hlubší hodnocení výsledku práce je zatím příliš brzy.

Kdyby ale nějaká nabídka na takovou práci či výstavu přišla, šel bys do toho?
Ale jo, jsem pro každou legraci.

I přesto, že bys musel opustit místo strážníka
Hmm. Asi by záleželo na okolnostech, zatím mě to ani nenapadlo.

Co vše z výtvarného umění zvládáš?
Zkoušel jsem hodně věcí. Kresbu, malbu, teď i tu sochařinu. Baví mě i předělávat byty. Obkládat, malovat. Mámě jsem nedávno udělal do zdi díry, jsou to takové výklenky s poličkami. Práce se nebojím a poměrně rychle se ji učím. Už při škole jsem pracoval na střechách, byl jsem security, převážel jsem peníze a dělám i osobního strážce. Hlídal jsem herce Jeana Clauda Van Damme, ale i jiné slavné osobnosti…

Dá se říct, že jsi kutil? Přijdeš domu, postavíš mamince kůlnu…
Vztah k práci rozhodně mám. Je to asi dáno tím, že pocházím z malé vesničky. Tam je práce součást života. Ale že bych přišel domu a pracoval, snad to nebude číst přítelkyně, to nyní moc ne. Když jedu k rodičům na Šumavu, rád pomáhám. Je to částečně i relaxace.

Má vůbec něco společného práce strážníka s výtvarničinou?
Je pravda, že jsem kresbu i zde uplatnil. Dělal jsem například ve spolupráci s Jihočeským krajem informační komixové polepy typu Vaše vozidlo není trezor. O dětských dnech a preventivních akcích tvořím různé malůvky a kresby. Teď jsem měl dělat pexeso, ale nebyl čas. Snad se k tomu nyní vrátím a pro děti zase něco udělám. Výtvarné dovednosti tedy uplatním.

Jaký byl tvůj vztah k hodinám výtvarné výchovy a jak by ty současné měly podle tebe vypadat?
Bavily mě. Z hudebky mě vyhazovali, na výtvarce vítali s otevřenou náručí. Nevím, jak dnes výtvarná výchova na školách probíhá, ale myslím, že ty hodiny by měly být volnější. Nechat dětem prostor pro fantazii a rozvoj. Nás třeba učitelka brala do přírody a nechávala nás vybrat si, co nás baví dělat. To bylo fajn. Asi bych nechal děti hledat. Dnes je to navíc samý počítač, to za nás nebylo. Přišli jsme domu, venku ošklivo, a tak jsme si šli číst nebo malovat.

Moc volného času asi nemáš, ale jak ho případně trávíš?
Mám rád cvičení. Hodně se uvolním v posilovně, dřív to byly bojové sporty. Z toho mi zůstalo jen příležitostné zaboxování si. Moc času ale skutečně není. Hodně jsem strávil u soch pro Kotnov, ale do toho se člověk nemůže nutit. Musí být chuť.

Představ si, že bys měl moc v Táboře něco esteticky upravit či změnit, co by to bylo?
Parkovací dům? Sranda. Nevím, ale příjezd od Budějovic není dobrý. Lidé ani krásným Táborem ve skutečnosti neprojedou a vlastně vidí jen průmyslovou zónu, šedivé sídliště a supermarkety. A to není postřeh jen můj, ale známých z Prahy a podobně. Další věc je Fišlovka, rozbombardovaná Budějovická ulice a Křižíkovo náměstí. To je na centrum města nijaké, udělal bych tam nějaký architektonický skvost. Kvůli dopravě i vzhledu.

Jako hospodský a kuchař, co rád jíš?
Steaky! Miluju maso a jsem jedlík. Rád si dám i svíčkovou, nesnáším koprovku a rajskou. Jinak si ale vybírám. Nejsem líný si uvařit a kuchařina mi jde určitě lépe než sochařina.

Nechtějí po tobě kolegové – strážníci, abys jim na služebně vařil?
Tehdy jsme měli služební večírek a požádali mě, abych uvařil. Následující ráno mi řekli, že každý den v jedenáct budu nastoupený a budu připravovat obědy. Vaření mě moc baví, ale v dnešní době je tato práce velice podhodnocená. Je to škoda.

Přivezl jsi si ze Šumavy nějaký recept?
Ano, semišové řízky. To je kuřecí řízek přelitý smetanovou omáčkou z bazalky a česneku. Na hotelu jsem tvořil jídelníček, ale nejsem pro luxus. Vlastní recept žádný nemám, rád používám právě smetanové omáčky. Baví mě experimentovat s tím, co je v domě. Každé vaření je pro mě výzva.

Coby kuchař víš, jak to v restauracích chodí. Můžeš čtenářům říci, na co si dát pozor a naopak co je vždy záruka?
To se asi nedá úplně říct, záleží na podniku. Co nemám rád, jsou jídelní lístky tlusté jako Babička. Z těch surovin nemůže být nic čerstvé, to mi nikdo nevysvětlí. Taková návštěvnost pohostinství tu není. Ideální je jídelák o dvaceti hlavních pokrmech.

Kam v Táboře chodíš rád na jídlo, je tu podle tebe dobrá gastronomie?
Na rovinu? Špatná. Když chci někoho někam vzít, musím hodně přemýšlet kam. Na to kolik je tu restaurací, si vyberu tak tři.

V čem je problém?
Kuchař dělá hospodu. Když ho zaplatíš a je dobrý, bude hostinec fungovat. Ale za 12 000 korun měsíčně to nikdo pořádně dělat nebude. Majitelé si zde vůbec neuvědomují, že kuchař drží hospodu. Někdo může říct, jsi v teple a u jídla, to ale není pravda. Mnohdy se za celý den nezastavíš, natož pak najíš.

Když bys ke každé profesi přiřadil vlastnost, již by pro ni měl člověk mít, která by to byla?
U policie trpělivost, při vaření hlavně chuť a u výtvarného umění potřebuješ rozhodně fantazii.


Více o akcích najdete také na facebooku jihočeského kulturního serveru Kulturne.com. Staňte se přáteli a mějte přehled o tom, co se děje v kultuře nejen na jihu Čech.



Autor: David Peltán





Mohlo by se vám zamlouvat

 

 




Kultura dnes


Malá čarodějnice

Kino / film / neměcká pohádka
Kulturní dům Veselí nad Lužnicí
18.11.2018 od 15:00 hod.

 

Paleček

Divadlo / pro děti
Dům kultury Milevsko
18.11.2018 od 15:00 hod.