Herečka Lída Vlášková: Bez trochy štěstí se neobejdete

Herečka Lída Vlášková vystudovala pražskou DAMU, po úspěšném ukončení studia nastoupila do svého prvního angažmá právě do Pardubic, kde působí dodnes. Ráda vzpomíná na svou profesorku z divadelní fakulty paní Vlastu Fabianovou, jejíž stěžejní role shodou okolností pak často na jevišti sama hrála. Mimo divadlo má zkušenosti i s filmem (Postel), televizí (seriály Ordinace v růžové zahradě, Ulice, Velmi křehké vztahy), dabingem a rozhlasem. Konkrétní herecký vzor nemá, ale jsou jím všichni ti, kteří hrají zároveň mozkem, srdcem i pohlavím.

Vím, že máš vystudovanou DAMU. Co vše ale studiu herectví předcházelo?
Klasika: základní škola, střední všeobecně vzdělávací škola (poslední tříletý ročník), neúspěšné zkoušky na DAMU, pokus o studium na FF – obor psychologie, roční pobyt na knihovnické nástavbě a konečně úspěšné přijímačky na DAMU.

Bylo pro tebe studium herectví jasnou volbou?
Z dnešního pohledu asi ano. V mateřince jsme připravili pohádku O dvanácti měsíčkách, já dostala zodpovědnou úlohu vypravěčky. Jak mě to štvalo! Já chtěla zlou sestru a musela se koukat, jak to ta holčička kazí, prosila jsem paní učitelku, ať moji roli převezme kamarádka, která už zná písmenka, leč marně. V první třídě jsem se rozhodla pro povolání učitelky, vychovávala své panenky a medvídky, následovalo období „novinářské“. Milovala jsem sloh, psala do dětských novin a tím se dostala na novinářský běh mezinárodního tábora v Seči. Dokonce jsem byla šéfredaktorkou! Jenže už v té době jsem hodně recitovala, přehrávala si ty nejdramatičtější role, ale přiznat se, že chci být herečkou? Nikdy! Všichni by si řekli: Aha, mladá chce být filmovou hvězdou, chudinka naivní.

Od první chvíle jsi úzce spjatá s divadlem v Pardubicích. To mi přijde hodně nezvyklé. Vždy jsem si myslela, že herci jsou tak trochu „kočovníci“. Čím ti pardubické divadlo tak učarovalo?
I já jsem si představovala, že budu, jak říkáš, „kočovat“, jenže… Za prvé: nebyla mi dána průbojná povaha; za druhé: když už jsem se rozhodla ke změně, přišla nějaká okolnost, která zmařila mé odhodlání. Ale v Pardubicích se vždy objevil režisér, který přinesl něco zcela nového, s ním přišli i noví kolegové, člověk tak mohl mít pocit „jiného“ divadla. Pro mě je velmi důležité, s jakými lidmi spolupracuji, a se svými kolegy se cítím velmi dobře.

Máš už spoustu zkušeností, dokážeš se na svou profesi dívat s nadhledem. Jak moc je podle tebe dnes pro začínající herce těžké prosadit se?
Myslím, že je to skoro stejné. Před lety i dnes platilo a platí, že bez trochy štěstí se neobejdeme.

V čem to podle tebe dnes mají těžší a v čem naopak snazší?
Těžší v tom, že existují další a další školy, které „produkují“ herce. Ale ředitelé oblastních divadel většinou budoucí herce sledují už na škole, takže opravdový talent má šanci. Po listopadu 1989 se podařilo to, po čem jsme marně volali roky předešlé – zavedlo se „rolné“, to znamená, že každá role je ohodnocena finanční částkou, čím víc hrajete, tím víc se vám vylepší plat. V mých začátcích měl každý v měsíci určitý počet rolí a teprve, když ho překročil, dostal malou odměnu. Čím jste byli mladší, tím jste měli nižší plat a vyšší počet „povinných“ představení. A tak jsme na tom my starší jako za mlada, protože samozřejmě mladí mají vždy mnohem víc představení. Ale už se tomu smějeme, má to tak být!

Máš nějakou vysněnou roli?
Tu jsem snad ani nikdy neměla. Zahrála jsem si nádherné role, dnes bych ráda hlavně role mnohovrstevné, živé. Jako hodně mých kolegů toužím po tragikomediích a postavách vyšinutých z normálních kolejí.

Je ti bližší divadlo, nebo film?
Samozřejmě že divadlo, ale to jsou tak trochu „kyselé hrozny“, neboť kamera je velmi neúprosná a já jsem zvyklá na týdny zkoušení, roli si vytvářím v reprízách, někdy teprve při derniéře objevím pravou tvář své role.

Mnoho herců pohrdá ostatními kolegy, kteří hrají v takzvaných nekonečných seriálech. Mohli jsme tě vidět v Ordinaci v růžové zahradě, Ulici, Velmi křehkých vztazích. Jak to vnímáš ty?
Myslím, že v mém okolí nikdo nepohrdá kolegy v seriálech, spíše si říkáme, jak to mohou vydržet.
Když začínaly původní Křehké vztahy, byly jsme na matku hlavní hrdinky dvě herečky. Mně se paradoxně ulevilo, když roli získala kolegyně, neboť to vypadalo, že se bude točit čtyřikrát pětkrát do týdne. Řešila jsem hlavně co se synem, který už chodil do školy, divadlo se bez jedné herečky snadno obejde. Z pardubického divadla si nás v seriálech zahrálo dost herců, vždy to byly menší roličky, které přinesly změnu, setkání s dalšími kolegy a také, co si budeme nalhávat, příjemnou finanční injekci do našich nemocných rodinných rozpočtů.

Zaznamenala jsi v poslední době mezi mladými herci nějaký talent, který tě skutečně oslovil?
Mě ti naši mladí velmi oslovují, jsou daleko jistější a tím i zajímavější, než jsem byla v jejich věku já. Navíc je rozdíl mezi mladými, kteří se ocitli v hledáčku popularity, a těmi, kteří se rozhodli přijmout angažmá v mimopražských divadlech v touze po krásných rolích, nejenom po rolích, které je vynesou na stránky bulvárních periodik. Zažila jsem mladého kolegu, který se pro mě stal „zjevením“, bohužel se zničil svou závislostí na různých „podpůrných“ prostředcích a dnes už není mezi námi. V poslední době vnímám mladé kolegyně, které se neustále vzdělávají, a je to vidět na jejich výkonech. Mluví se o zodpovědnosti starších generací a zároveň o lajdáctví těch mladých. Jak kdy. Zažila jsem ty „zodpovědné“ generace, kdy nápověda byla záchranou jejich výkonu, a ty mladé, kteří na první zkoušce uměli roli téměř zpaměti, až jim starší kolegové vyčetli, že „kazí morálku“. Já bych tu otázku trochu pozměnila – mě totiž překvapuje a velmi těší, že naopak já oslovuji svým herectvím ty mladé, že tedy asi nepatřím mezi „šuplíkové“ herce. (Pro nedivadelníky vysvětlím. Šuplík označuje poněkud hanlivě herectví na tzv. první dobrou: takto se dělá smutek, takto zlost, takto radost… Jsem přece profík, už to mám zmáklé, heč.)

Zajde vlastně herečka někdy jen tak do divadla?
Herci velmi rádi sledují, jak se dělá divadlo jinde! Tedy alespoň většinou. Pravdou je, že si dnes už vybírám a zajdu na některá dovozová představení do pardubického divadla, za divadlem už nejezdím jako před lety. Ale představení svých kolegů nevynechám.