Cool v plotě 2014: Bittová improvizovala s Hlavenkovou. Na Never Sol bylo narváno!

Ve dnech 12. a 13. září se konal v Písku pátý ročník festivalu Cool v plotě. Dějištěm byly jednak prostory nádvoří Prácheňského muzea a Sladovny, a dále kavárny Pontes a U Vavřiny.

Fonetický význam názvu akce „kůl v plotě“ napovídá princip, na kterém tento festival staví. Rozhodně se nejedná o pietní vzpomínku na hbitého rétora Milouše Jakeše a jeho legendární projev na Červeném Hrádku, kde uvedený termín mezi bojlery, hodnou holkou Zagorovou a jinými perlami tohoto jazykohbitého Cicerona padl. Jedná se o prezentaci jednoho umělce, ať již takto osamoceně pravidelně vystupujícího, tak oprostivšího se dalších muzikantů z větších hudebních seskupení.

Letošní ročník nabídl jména Islaja, Benny Lackner, Mário Bihári, Cleveland Watkiss, Iva Bittová, Kittchen a spoustu dalších. Z oné přehršle produkce domácích i zahraničních vystupujících zde alespoň poreferuji o pár momentech pátečního pozdního odpoledne a večera.

V kavárně Pontes u Otavy zahrál před soumrakem trubadúr americké hudby západního pobřeží 50. let, kterýmžto je kytarista, zpěvák a skladatel St. Johnny, občanským jménem Jan Stehlík. Jak patrno, interpretuje nejen klasiku bluesových a country (pozor, žádná kotlíkařina) skladeb daného období, ale zdárně v duchu svých vzorů tvoří vlastní písničky, znějící velmi autenticky a navíc příjemně, a to i díky Janovu sytému hlasu.

Jak tomu u podobných akcí bývá, jeho vystoupení se překrývalo s koncertem Beaty Hlavenkové na nádvoří muzea (předtím zde s květně zdobnou čelenkou vystoupila Mucha), takže nám nezbylo než Johnnyho nechat pět nad vodou a provést krátký přesun. Po našem dobrovolném úprku z Prahy na jihočeskou ves jsme Beatu nějaký rok neviděli, takže jsme se těšili i na setkání s ní. Těžko popisovat, jak nádherný set byl její blok, v kterém po úvodní písni se slovenskými kořeny přednesla celé své poslední instrumentální sólové album Theodoros.

Na rozdíl od studiové nahrávky pochopitelně k záruce dobrého zvuku v nekoncertním prostředí nebyl použit nástroj akustický, ale oblíbený keybord Nord - model Stage2. Tato Beatina kompozice, dle ročních období rozčleněná na dvanáct částí, je nádhernou ukázkou ryzího muzikantství, nelimitovaného žánrem a podloženého zkušenostmi s jazzem i klasickou hudbou, to vše umocněno její invencí. Tato nádherná hudba je dost vzdálena jazzové podobě Beatiny tvorby, je to spíš cosi jako současný romantismus, impresionismus, introvertní hudba ambietní i sdělně rytmická…, oněch zhruba čtyřicet minut živého přednesu uteklo neuvěřitelně rychle. Podobné milé překvapení, jak „pouhé“ piano dokáže zaujmout, mi před dávnými lety poskytl poslech Adama Makowicze nebo „neFenderovské“ album Zahrada Radosti Karla Růžičky. Finální přídavek pak přivedl na pódium Ivu Bittovou ke společné improvizaci s Beatou.

Nezbylo než se rozloučit, poděkovat za krásu Božího daru, a přeběhnout do kavárny U Vavřiny na krátký náhled na tamní dění, kde byl na programu Phil Schöenfelt. Prostor kavárny byl pochopitelně k nedýchání zaplněný, jak tomu v tomto opravdu nevelkém sálku, nabízejícím vesměs velice zajímavou hudební produkci, zpravidla logicky bývá.

A zase rychle k muzeu, kde pokračovala Iva Bittová. Ta v již plně potemnělém nádvoří nabídla pochopitelně přesně to, co četní spokojení diváci očekávali. Další pokus u Vavřiny - Never Sol, jsme ve finále vzdali, byť jsouce před koncertem v sálu s předstihem, následný příliv publika, opustivšího osamělé muzejní nádvoří, opět zaplnil Vavřinu tak, že by těžko bylo hledat klidu a úhlu pro pořízení reportážních záběrů.

Video: sestřih St. Johnny, Beata Hlavenková, Iva Bittová, Phil Schöenfelt



Snad jediná troch negativně vyznívající poznámka k dojmům z akce - asi nebudu jediný, komu při podobných akcích pro širou veřejnost místy zážitek jaksi narušují jak neposedné děti, zcela pochopitelně se při klavírním koncertu nudící a tudíž viny zcela prosté, či uřvané party opilců, místy více než ambientní v pozadí jinak křehkých tónů.

Líbí se ti Kulturne.com? Like!