Autistický básník Pavel Hlušička: Můžete mít IQ 160, ale nenapijete se!

Pavel Hlušička (*1969) alias Mnoháček Zgublačenko je autistický básník a hudebník. Kdysi už se v Táboře objevil, pak na čas zmizel a ve středu 14. listopadu v městské knihovně vyprávěl o autismu, četl básně a prezentoval obrázky. Pavel je velice silný člověk a se svým hendikepem se rve jako lev. Nyní má například v plánu na jaře pěšky obejít Prahu s osvětovým programem o autismu. Trasa má 752 kilometrů, má na ni měsíc. Denně tak ujde kolem 30 kilometrů. Cestou si chce vyšlapat nezávislost a dokázat, že se uzdravil, že se dokázal zapojit do reality. Je pro něj nácvikem toho, co autisté většinou nezvládají, organizace a kompromisů.

Dlouho jsem o tobě neslyšel. Tuším, že poslední knihu jsi vydal v roce 2008.
To bylo Modré hravo ve spolupráci se sdružením Máme otevřeno, které pomáhá lidem s mentálním postižením a lidem s autismem. Nyní se zaměřuji na osvětovou činnost jakou je například pochod, přednášky, autorská čtení.

V Táboře jsi se objevil a pak zmizel, jako by se po tobě slehla zem…
Bydlel jsem v roce 2001 až 2003 v komunitním domě Villa Vallila v Červeném Újezdu, kousek od Tábora. Pak jsme se vrátil domů na sever Čech, to je ten důvod zmizení. Ale s tvorbou jsem nepřestal!

Chystáš novou knihu?
To zatím ne, ale navázal jsem spolupráci s ruskými literáty. Moje básničky pro děti budou překládat do svého jazyka a zkusíme to nabídnout školám, že by se podle nich mohly děti učit rusky.

Jaký byl pro tebe návrat po těch letech do Tábora?
Znám město, díky dojíždění do sdružení Fokus a knihovny. Návrat byl hlavně o vzpomínání na Villu, protože díky ni jsem se šel podívat na pochod Praha-Prčice, který mě inspiroval k napsání první písničky o této cestě. Místa, která navštívím, mě vždy inspirují k psaní či skládání písniček.

Napsal jsi někdy něco o Táboře?
To zatím ne. Ale třeba napíšu něco o sdružení APLA, které zde lidem s autismem pomáhají a v rámci něhož jsem dnes zde. Akce se jmenuje Pře-stup jako přestupný rok a přestup z autismu do reality.

Jaký je přestup ze světa autismu do reality?
Je to těžké. Už jen v té seberealizaci. Když klient dochází do nějaké organizace, může využít jejích služeb, terapii a podobně. Já spíš ale hledám neziskovku, která mi nabídne partnerství, pomoc při organizování akcí. Trvalo řadu let, než jsem si uvědomil, že nezapadám do tohoto systému. Že musím udělat projekt a ten nabídnout jako produkt na podílení se. Jsem příliš samostatný na to, abych byl klientem, ale zároveň jsem neuměl nic vykomunikovat. To jsem se učil.

A když to vezmeme obecně?
Mám kamaráda, který má stejnou diagnosu Aspergerův syndrom. Je výborným překladatelem z angličtiny, má IQ 160, ale veřejně přiznává, že neví, kdy se má napít. Vždy mu to nějaký asistent musí říct. Nejhorší je, že on o tom problému dokáže hodinu humorně vyprávět, ale stejně to neudělá. Pro běžného člověka je toto nepochopitelné, to je autismus.

Kde máš problém ty?
Ten je ve společenské komunikaci. Když půjdu jen tak mezi lidi, nechytám se s nimi bavit. Měl jsem to tak třeba na učilišti, všichni se bavili, já seděl a mlčel. Později jsem si vymyslel však alternativu, umění. Skrz přednášení, vyprávění dokáži s více lidmi komunikovat. Pro mě je umění komunikačním nástrojem. Mé písně na youtube tak mají i negativní ohlasy, lidé nechápu širší souvislosti. Mojí píseň Nikdy nepřelézej vlak si dokonce daly České dráhy na své stránky jako prevenci pro děti.

Lze říci, že jsi své postižení překonal?
To ještě asi ne, ale mnohdy mi už nevěří, že autista jsem. Nedivím se, možná to tak vypadá. Občas jim to musím dokazovat potvrzeními a svým dílem. Já říkám, že jsme z autismu vyšel i nevyšel. Vyšel, protože se už umím takto realizovat. Naučil jsem se komunikovat. Když ale půjdu mezi běžnou skupinu lidí, nebudu se chytat. Při srazu spolužáků bych tam s nimi jedl, pil, ale mlčel. Nebudu mít co říci. To se mi daří jen přes přednášky.

Necítítš někdy třeba ponížení, že musíš někomu své postižení dokazovat?
Já tvrdím, že jim to musím přeložit do srozumitelného jazyka. Není to jejich chyba, vše je dobře nastavené, ale já to musím přeložit z autistického jazyka do toho srozumitelného, normálního.

Myslíš, že za ta léta osvětové činnosti už veřejnost autismus vnímá lépe?
Já myslím, že ano. Díky například organizaci APLA je informovanost rozhodně větší. Opět se ale člověk musí přizpůsobit. Každý musíme ujít půlku cesty. Stále se ale setkáváme se situacemi nepochopení, a není divu. Autisté například nerozumí přeneseným významům jako „mám toho plné brýle“, takže mnohdy hned vidí i prázdné brýle a jsou tím díky výuce schopní i odvětit na otázku „jak se máte?“ Taková tragikomická situace může nastat také ve vlaku. Průvodčí přijde a řekne: „Kontrola jízdenek“. Obyčejná věta, po níž standardně odevzdáte jízdenku. Jenže autista na to může odvětit: „Nevím jak Zdenek, ale já jsem už jedl“ Díky tomuto nedorozumění, za nímž si navíc bude stát, může skončit až na četnické stanici. Postižení přináší opravdu problémy.

S čím se ještě u postižených lidí setkáváš?
S tím, že mnozí z nich podléhají svým rodičům, kteří tvrdí, že jsou postižení a že nemohou tohle a tamto. Přitom to tak mnohdy není a mnozí by se dokázali i vyučit! Hodně hlavně dospělých postižených by se rádo učilo psát, vařit, lépe mluvit i sebeobsluhovat, jenže rodiče jim říkají, že to nemá smysl. A není to o tom, že by tomu sami nevěřili, ale že jsou ti rodiče autoritářsky zaměření, a když nemohou ovládat svět, spokojí se s tím, že mohou ovládat jednoho postiženého člověka. Setkávám se různými takovými případy. Na druhou stranu znám i rodiče, kteří to tak nemají. Například maminka malíře Jiřího Šedého z Kadaně. Ta s ním tak pracovala a pracuje, že on píše básně, maluje, vydává knihy, pořádá literární soutěž a přednáší pro děti na školách. Přitom má downův syndrom. Každý člověk je do určité míry vzdělatelný, ale záleží na rodičích. Je pak velice trapné, když na čtyřicetiletého syna řve máma „Pojď sem“ jak na psa. On přiběhne, protože mu trošku vyhovuje pohodlí.

Ty jsi ho ale opustil….
Ano. I já jsem musel udělat ten krok. Znamenalo to, že rok a půl jsem musel ve čtyři hodiny vstát a v mrazu a dešti jít na vlak dva kilometry. Mnohokrát jet z Keblic do Pardubic, napsat hodně mailů a vyřídit mnoho telefonů. Člověk se musí nejdřív dostat na dno mezi krysy, aby pak mohl nahoru. Výsledek se dostaví, ale nesmí se opět ustrnout. Já jsem na přechodu z autismu do reality, jsem na 80 procentech, ale nemám vyhráno! Kdy je člověk v cíli? Nikdy! Jakmile s tímto smíříte, začnete stagnovat a dříve nebo později zažijete pád. Je třeba se stále vzdělávat.


Někde jsem u tebe četl o autistickém vnímání světa. Jak by jsi ho charakterizoval?
To je individuální a každý to popíše jinak. Já to vidím tak, že sedím v té lavici. Všichni se baví, hází po sobě svačinami a já čekám, až zazvoní další hodina. Nejhorší bylo, že jsme se učili v Terezíně a neustále nás brali někam do těch chodeb a komor koncentráku. Všichni si to vyříkali, ale ve mně se ty pocity kumulovaly tak, že mi přijde, jako bych tou druhou světovou válkou skutečně prošel. Do toho ji navíc maminka zažila a byla z ní hodně špatná, takže to na mě přenesla také asi ona. Pocity byly opravdu válečné, bolest, strach, smutek. Mnoho mých pozdějších písní bylo hodně depresivních, smutečních skoro na sebevraždu. Stále se z toho dostávám…

Stále si hraješ se slovíčky?
Samozřejmě! Teď mám jednu hříčku přichystanou pro pražskou kavárnu Vesmírna: Ve Vesmírně se budeme bavit o vesmíru. Oves míru? A kde je oves války? Oves války hodíme do dálky, aby nastalo trvalé období míru. (a autor odhazuje pytlík s ovsem a cedulkou Oves války).