Fotograf Patrick Marek vystavuje v písecké Portyči. Lidé v dnešní době neumí diskutovat, míní

  Vernisáž výstavy fotografií Patricka Marka se uskutečnila na skonku listopadun v písecké Galerii Portyč. O hudební vložku se postaral Josef Kašpar, hudebník a malíř i ředitel Centra kultury města Písek, pod které galerie spadá a který si i přizval známého jazzového bubeníka Otto Hejnice. I když Marek je známý především fotografiemi z jazzového prostředí i jako zakladatel mezinárodní soutěže Jazz World Photo, tak do Písku přivezl vzorky své tvorby i ze zcela jinou tematikou - architekturu, vážky, akty...

Patriku, nejprve bych se něco zeptal obecně. Jako u výslechu. Datum a místo narození.
Narodil jsem se Léta Páně 1966 v únoru, sedmnáctého dne toho měsíce v Rokytnici nad Jizerou.

A máš v občance Patrik nebo Patrick, jak jsi známý mezi lidmi.
Mám tam Patrick, i když si někdo myslí, že je to moje umělecké jméno, ale mám ho už od narození.

Jaké bylo tvé původní povolání?
Chtěl jsem na sochařskou školu v Hořicích, ale osud mne zavál na hnojárnu! A tak jsem vyvážel hnůj z kravína a vepřína. Potom následovala dvouletá pakárna. Prostě vojna.

Jako malej kluk jsem dostal foťáček Smena. Bylo to v prvnÍ třídě. Ještě z něj mám dokonce fotky. Ale jelikož mám takovou vlastnost, že všechno rozeberu, tak jsem ten foťák rozebral úplně do šroubků. Potom ho složil, ale on už stejně nikdy nefotil.

I sis tenkrát vyvolával filmy, tedy jestli jsi pracoval v temné komoře?
Jako malý kluk jsem filmy nevyvolával, ale v pozdějším věku ano. A po revoluci, to ještě digitály nebyly, jsem začal intenzivně fotit, hlavně muziku a vážky. Na kinofilm stále fotím. Avšak, když se objevily první digitály, počkal jsem, aby měly alespoň tři megapixely a šel jsem do toho.

Dneska už jsi profesionání fotograf. Jsi vysloveně na vlastní noze, nebo máš nasmlouvané kontrakty, děláš třeba pro nějaký časopis a podobně?
Nikdy jsem nefotil pro nějakou agenturu, jedu si takzvaně „na vlastní triko“.

To souvisí i s tím, na co jsem se chtěl zeptat. Takže akreditace na koncerty jsou čistě na tvoji osobu?
Jojo, tak to je. Trochu je to asi tím, že jsem vždycky vlastně, jak se říká, chtěl být „slavný“ (…smích), tedy mít ve všem pro svoji práci volnou ruku. A to se mi podařilo! Samozřejmě k tomu musí být štěstí, pokora, být na správném místě ve správný čas a mít zdravý úsudek.

Jaký byl tvůj největší úspěch?
To bylo v roce 2016, kdy jsem získal cenu Jazz Journalists Award v New Yorku, kterou každoročně uděluje americká Asociace jazzových novinářů. Ta vyhodnotila moji fotku jako fotografii roku. Říká se tomu „Jazzový Oskar“. Je to prestižní cena, kde soutěží fotografové z celého světa. Nejde jenom o fotografii, ale je to udílení cen v oboru jazzu. To znamená, že kategorie nejleší zpěvák, zpěvačka, nejlepší saxofonista, klavírista a takhle to má čtyřicet kategorií. I třeba nejlepší jazzové médium. No a jako poslední kategorie je fotografie roku. Později, roku 2019 jsem byl ještě jednou na tuto cenu nominován. A i to, je neskutečná výzva a závazek. Lidé mi totiž říkali, když jsem vyhrál, že je to o štěstí a náhodě … Trochu mně to trápilo, ale nezviklalo. Po proběhnuvší nominaci roku 2019 jsem byl opět mezi prvními třemi! Věděl jsem, že jdu správnou cestou. Byl jsem teprve čtvrtý Evropan, který cenu získal. Nedej Bože, kdybych to zabodoval, tak bych byl jediný, komu se to za historie soutěže podařilo. Avšak se tak nestalo. Já se spokojil s nominací a došlo mi, že náhoda na člověka nesedne dvakrát pro nic za nic. Něco na tom bude a z toho jsem vyvodil, že jsem se přestal trápit slovama škarohlídů, že to byla jenom náhoda. A pomyslel si, ať jdou..., však víš kam.

Jo, tu fotku jsem včera viděl ve velkém formátu. Asi blbá otázka k Jazz World Photo, které jsi spoluzakládal, tam asi svoji práci posílat nemůžeš, co?
Uvedu to na pravou míru. JWP jsem vymyslel, nultý ročník byl v roce 2013, ale bylo to náročné. Proto jsem oslovil Tomáše Katschnera a Ivana Prokopa, abychom tu kárku táhly společně. Tady to české přísloví se vyplatilo. Ve třech se to lépe táhne. A tak je jasné, že do světové soutěže, kterou člověk založí, nemůže posílat své fotografie. Nota bene, když jsem i členem poroty. Takže to nebylo pro uspokojení mého ega, ale pro mnoho fotografů, kterým jsme za historii soutěže změnili doslova život. Mnoho lidí si myslí, že jsem to založil, abych to mohl vyhrát. Ale opak je pravdou. Tuto soutěž nikdy vyhrát nemůžu. Nu a tady je odpověď na tvou otázku.

K té výstavě v Portyči. Kolik jsi tam nakonec vystavil fotek? Psal jsi mi, že toho máš celkem kolem pěti stovek.
Je tam devadesát osm adjustovaných fotografií, které jsou tematicky rozdělené. Nejde jenom o hudební a vážkařskou fotografii. Dalších cca pět set fotografií se promítalo při vernisáži na plátno.

Ty promítané fotky, předpokládám, byly součástí vernisáže, to asi už návštěvíci neuvidí.
Neuvidí, je to jak říkáš.

Jedno z témat byla právě muzika. Nemáš někdy problémy třeba s těmi, které fotíš, s pořadateli, že se tam motáš a podobně?
Hele, za mne je nejlepší, když mohu fotit celý koncert a někdo mi pak řekne, že mne tam vůbec neviděl. To je největší odměna pro fotografa. Neprudit posluchače!
Většinou jsem akreditovaný, ale stalo se mi i to, že jsem byl s interpretem na focení domluvený, přesto mi to pořadatel zakázal. Kupodivu lidé nebo hudebníci, kteří mají i několik Grammy a jsou v tomto světe uznávanými hráči, mají v sobě pokoru a vůbec jim nevadí, že je člověk fotí a ještě poděkují.

Pak tam máš třeba vážky. Fotíš to čistě jako inspiraci přírodu a momentem nebo víš, že tohle je třeba vážka ploská, tohle šídlo královské a tohle to a to šidélko, tedy i z pohledu entomologa?
To je složitá otázka. Z pohledu entomologa vážky nefotím. Fotím je, protože se mně líbí a fascinují mne. Nu a vím, že Vážka ploská je Libellula depressa.

Taky je tam něco pro chlapy, pár aktů. Kde ty modelky bereš, musíš jim třeba platit nebo to jsou kamarádky?
Ne neplatím! Jsou to většinou kamarádky. A nahota pro mne není priorita. Určitě jsi si všiml, třeba fotografie ze staré márnice s krásnými starými marami ze začátku 19. století, kde jedna modelka krásně ležela. Tak asi tak.

Co architektura, kterou jsi také vystavil, ta je asi spíš okrajová?
To by ses divil, mám jí na několik knih. Hlavně moderní.

Jsi z Hradce, stejně jako fotograf Jindra Oplt, nejste tam něco jako dva kohouti na jednom smetišti? I když on je prioritně na blues.
S Jindrou se známe, v tomhle jsme v pohodě a mám ho moc rád!

Taky se tam nedávno přistěhoval akordeonista Saša Yasinskij, toho vídáš?
Jo, bydlí hned vedle mě, vídám ho z okna. Někdy, když se probudím a otevřu okno, vidím jak jde okolo, ale většinou má nasazená sluchátka a neslyší, jak na něj volám. Doufám, že si náš rozhovor přečte. Mám ho také moc rád.

Co za muziku posloucháš doma?
Dost rád mám třeba King Crimson, takže poslouchám rock, samozřejmě jazz a klasickou hudbu. I tu jsem dlouho fotil.

Když tě zpovídám pro jihočeský server, máš nějaký vztah k jihu vlasti?
Rád sem jezdím, od druhého ročníku dokumentuji festival Dobršská brána, fotil jsem Jihočeský jazzový festival a Bohemia jazz fest, který v jižních Čechách končil. Také jsem fotil třeboňský jazzový festival, ale ten už skončil pro nepochopení, o čem jazz je. Též sem vozíme do několika měst putovní výstavu Jazz World Photo. Mám tady spoustu zážitků a přátel. Mimo jiné i jednoho fotografa jménem David Peltán (úsměv)

Ta tvoje výstava v Písku se jmenuje Percepce, tedy vnímání. Jak vnímáš současnou, dost vyhraněnou náladu ve společnosti?
Je to tak, že když sedíš proti někomu a začne řeč o politice, tak v tu ránu se lidi napadají, že jeden je dezolát, druhý třeba dobroser. Dříve se diskutovalo, a to dnes lidi neumí, nebo nechtějí. Vidění světa se změnilo na černou a bílou. Nic mezi neexistuje. Je mi z toho smutno. Prostě to došlo dost daleko.

A taky nesmíš být úspěšný, a to jsi. Na závěr poprosím o obligátní vzkaz, radu či přání čtenářům - klidně něco obyčejného, nemusí to být úvaha Imanuela Kanta.
Mějte rádi kulturu, pomáhejte ji udržovat při životě, chovejte se kulturně, pokud je to ve vašich možnostech kupujte obrazy, fotografie, sochy i třeba vytočenej hrníček od keramika, tím uděláte radost nejenom sobě, ale i jemu. Připadá mi stupidní, když se za dva dny vybere dvanáct a půl milionu na raketu, která zabíjí lidi a je jedno, kde jsou a kde žijí a kde se narodili. Věřte mi. Dva roky jsem takovýmto raketám leštil hlavice. Mějte se rádi a buďte k sobě tolerantní. Život je fajn!

Samozřejmě toho, o čem jsme si povídali bylo mnohem víc. Ať již coby kolegové o fototechnice, objektivech, úpravách fotek, AI, společných známých fotografech i kamarádech muzikantech, o generačních nepochopeních historie, o komunikačních sítích i oblíbených místech pro cestování i fotografování. Ale na politiku rozhodně nedošlo.