Na holku z Tábora asi dobrý. Květa Dvořáčková ujela za 12 dní 1000 mil a vyhrála

Déšť, bláto nebo naopak slunce a horko. Medvědi a trní. Zkrátka nepohodlí a stovky kilometrů terénních tras. Květa Dvořáčková (*1976) se po roce opět vydala na trasu tuzemského nejdelšího, a zřejmě nejtěžšího, cyklistického závodu "Tisíc mil", 1000 Miles Adventure. A v ženské kategorii ho vyhrála. Na Žižkově náměstí v Táboře ji v neděli večer přivítaly desítky lidí bouřlivým potleskem a nechyběla sprcha šumivým vínem.

Potlesk však patřil také jejímu partnerovi, cestovateli, zastupiteli a bývalému starostovi města Jiřímu Fišerovi (72). Tomu se oproti loňsku nepodařilo kvůli zdravotním problémům závod dokončit, ale jeho odvaha a odhodlání respekt zaslouží.

Závod vedl z nejzápadnějšího bodu bývalého Československa - z Hranic u Aše do nejvýchodnějšího bodu - Nové Sedlice na hranicích s Ukrajinou. Na výběr byly dvě cesty - jižní a severní. Oba táborští reprezentanti letos zvolili severní cestu - horami, lukami, brody. 1681 kilometrů a 27 000 metrů převýšení.

„První závod jsem jela ze zvědavosti, nevěděla jsem, že jej jsem schopná dokončit. Ukázalo se, že jsem. Ale nebyla jsem na to sama. Poznala jsem na cestě novou kamarádku, Adélu, která mi dodnes zůstává po boku. Míle jsme spolu jely 19 dní. Druhý rok jsem Míle jela sama. Umřel mi táta (symbolicky na kole) a já si slíbila, že ty Míle ujedu ještě jednou a lépe. Protože jemu se ten závod líbil, jen se mu nelíbilo, že nejedu rychle. A dokázala jsem to. Zlepšila jsem se. Míle jsem ujela za 14 dní. Letos jsem chtěla jet zase s Adél, ale ta nakonec nemohla. Nechtělo se mi. Zase se mlátit sama mezi medvědy? Každopádně jsem si zkusila pár polovičních závodů, 800 km, dva jsem dokonce vyhrála a nějak jsem si říkala, že když už nejsem rychlá cyklistka, musím to zvládnout nějak na vůli," popisuje Květa Dvořáčková, která trasu plnou nástrah ujela za 12 dní! Jak sama jedním dechem dodává: „Na holku z Tábora, co začala na kole jezdit před pár lety, asi dobrý…"

Čtyři hodiny spánku a dost

Na startu u Aše stála se svým partnerem Jiřím Fišerem, ale byli domluvení, že každý pojede sám za sebe. Květa Dvořáčková se navíc rozhodla první noc nespat a jet.

„Celkově mám problémy se spaním a v té závodní euforii pro mě první noc znamená jen se mlátit někde v trávě u cesty. Tak jsem jela. Jako minulý rok se ke mně přidal Matěj, kluk z Prahy, ale někde za Božím Darem se rozhodl si na chvíli lehnout. A od té doby už jsem na všechno byla sama," vypráví a doplňuje, že když už jde spát, tak se coby žena snaží někde pod střechou. Ač je to většinou komplikované.

„Shánět ubytování je strašný. Nic nejde naplánovat. Vypadá to, že máte před sebou Děčín, ale musíte přesně dodržet trasu danou organizátory. Takže k Děčínu lezete přes kopec na pravém břehu, pak přes kopec na levém břehu, až zjistíte, že to, co byste po normální cyklostezce dali za půl hodiny, lezete hodin deset. Měla jsem ale štěstí na lidi, obvykle to bylo o někde schovaném klíči, díky kterým jsem se nějak ubytovala. V Čechách jsem však spala maximálně čtyři hodiny denně. Do poloviny závodu jsem dorazila s první desítkou cyklistů, jako první žena. To bylo velké překvapení a musím říct, že takovou podporu od spolubojovnic jsem nečekala. Byly skvělé, psaly mi a hecovaly!"
Jenže. Závod divokou přírodou není jen o obtížné trati, ale hlavně o počasí. Zprvu se závodníci potýkali s vedry a Slovensko je přivítalo mohutnou bouřkou. To byl pro Květu Dvořáčkovou jeden z nejtěžších okamžiků závodu, kdy se objevily pochybnosti o jeho
dokončení. Nevzdala se!

„Sjížděla jsem Javorník za diskotékového světla dunivé bouřky a zůstala na první zastávce. V suchu, v obci. Jenže kolem jeli kolegové a rozhodli se, že dojedeme do třetího kontrolního stanoviště za řekou Váh, za brodem, který musíme zdolat. Neviděli jsme na cestu, provazy deště, hromy, blesky. A Váh se stačil zvednout snad o metr. Tam, kde jsem já měla vodu po bradu, oni po prsa, ale prostě to nějak ustáli. A vrátili se pro mě. Vzali mě mezi sebe jak malou holčičku a přes vodu mě přenesli. Nebála jsem se," líčí závodnice s tím, že ráno se spoluzávodníci rozhodli soutěž skončit. Všechno bylo mokré, stále pršelo, byla zima a cesty jedno bahno. Květě Dvořáčkové se rozklížily boty, což vyřešila návštěva Trenčína. Ztratila však půl dne.

„Znovu na trasu? Nechtělo se mi. Byla jsem demotivovaná. Slovensko je jiné. Kvůli velkému výskytu medvědů se na určitá území nesmí vstupovat po deváté večer a před šestou ráno. Takže já v poledne vstoupila na trasu, do hlubokého lesa, do bahnitého kopce, který z mého kola udělal nepojízdný tank. V každé zatáčce byly cedule o velkém výskytu medvědů a jak se chovat, když je potkáme. Stále pršelo. Klouzalo. Cítila jsem se úplně ztraceně. Z lesa jsem se do devíti do večera nestihla dostat, vše neustále mokré. Mrzla jsem," vykresluje napínavé a značně nekomfortní situace. Cestou však potkala lidi, co jí vycházeli vstříc a když už se zdálo být nejhůře, nezištně pomohli.

„To zdržení z Trenčína, zákazů jízdy kvůli medvědům a zimy už jsem nedohnala. Ale do cíle v Nové Sedlici jsem dojela jako první žena. Celkově na šestnáctém místě. Dva týdny jsem neviděla zprávy, emailová schránka je zahlcená. Možná vypadá 1000 miles těžce, ale je to vlastně velmi jednoduché. Možná vypadá špinavě, ale je to vlastně strašně čisté. Jen mapa, příroda, další metry. Jen já. Občas malá a ufňukaná, občas velká a statečná… Bude se mi stýskat," uzavírá Květa Dvořáčková. O startu v příštím roce pochybuje. Pravděpodobně do Silvestra, kdy se do půlnoci musí dobrodruzi na závod registrovat.

Pod startovním obloukem letos stálo kolem 300 cyklistů, koloběžkářů, běžců a chodců. Závod 1000 Miles Adventure 15 let pořádá biker, cestovatel a dobrodruh Jan Kopka s týmem dobrovolníků. Akce měla opět benefiční přesah - závodníci svou účastí podpořili Dům pro Julii - brněnský dětský hospic.