Famózní blues rock v podání britských muzikantů zaduněl volyňskou tvrzí

Blues rock může mít mnoho podob, základem jsou většinou bluesové standardy, původem často od delty řeky Mississippi, během let získávající otisky interpretace nových milovníků blues. A právě hutný, syrový a dravý blues rock, spíše asi se hodí termín rock blues, naservírovalo v sobotu 10. června ve volyňské tvrzi tuzemskému publiku instrumentálně vyzrálé, přesto mladé britské trio z Kentu The Zac Schulze Gang. 

Mladí ovšem neznamená žádní usmrkaní nováčci, kapela je častým hostem prestižních bluesových festivalů a dostala se mezi pětici finalistů nominovaných na British Blues Awards 2023. Členové bandu jsou kytarista Zac Schulze, baskytarista i občasný sólový zpěvák Anthony Greenwell a bubeník Ben, jakožto člen zčásti rodinného gangu rovněž Schulze.

Repertoár kapely tvoří především příznivcům tohoto žánru známé skladby, jako Hole in my pocket, Walking the dog, Dancing in the Moonlight, Low Rider, Messin' with the Kid, Waiting for the World to Change, Folsom Prison Blues, Framed, Oh Well, nebo 29 Ways.

Právě obdobné songy byly základem prvního blues nasáklého setu, kde od prvních tónů bylo patrné jak živelné nasazení, tak během odehrání základní formy poctivá práce na „domácích úkolech“, tedy pečlivá předchozí práce ve zkušebně, kdy prakticky v každé skladbě došlo na vlastní instrumentální proaranžované vložky, vyžadující perfektní sehranost - jako třeba dvojhlasé party kytary a baskytary. Greenwell byl, pro trio nezbytnou harmonicky plnou, skvělou oporou pro Schulzovy hrátky s kytarou, celkově muzikanti pracovali citlivě i s dynamikou, takže rockový „nářez“ prokládali jemnými party, zpětně gradujícími do vítězného finále songu. Celkově šlo o nadupané skladby, v prvním setu naprosté zklidnění přineslo blues Stormy Monday.

Po přestávce hrábli vyzrálí chlapci do studnice širších repertoárových hlubin, počínaje úvodním Princovým Purple Rain. A to „hrábli“ značí, že, nemajíce jakýsi pevný setlist, „na fleku“ krátce domlouvali, čím zahltí natěšené posluchače. Takže došlo třeba na Sultans of Swing od Dire Straits, ještě svižnější než v Knopflerově podání. Novější blues rockery zastoupilo například Going Down od Jeffa Becka nebo letité skladby - např. v případě Bullfrog Blues, ve verzi od Rory Gallaghera. Přídavek patřil rokenrolové klasice - Johnny B. Good Chucka Berryho.

Zhruba dvacetiminutový sestřih přiblíží atmosféru koncertu a výkony tria víc, než jakýkoliv popis. Dojde v něm na šlapající sólo baskytary i na nádhernou skladbu Rory Gallaghera I Fall Apart.

Video ZDE

Není divu, že si kapela pro nahrání klipu k skladbě Ballyshannon Blues vybrala irské město Ballyshannon, kde se roku 1948 narodil jejich stylu evidentně blízký i je inspirující Rory Gallagher, který se k nim alespoň symbolicky připojil, a to coby socha, jakožto pocta tomuto kytaristovi a zpěvákovi v rodném městě stojící.

Tento skvělý koncert opět pořádalo Městské muzeum ve Volyni a variací na slova docenta Chocholuška: „Vy nás ale zásobujete, pane Karfík!“, možno s poděkováním konstatovat: Vy nás ale zásobujete, pane dramaturgu Skalický!“ s dovětkem ke kapele „Zřejmě slušný oddíl.“ Jediný postesk může snad být, že vzhledem k počasí se vystoupení konalo v prostorách tvrze, ne na plánovaném nádvoří, kde podobné akce mají ještě nadstavbu kulis středověkých zdí tvrze a širého nebe nad korunou letitého javoru.