Sejde se Ukrajinec, Rus, Slovák a Žid. Gilad Atzmon kvartet zahrál ve Volyni

Sejde se Ukrajinec, Rus, Slovák a Žid…Tak by mohla začínat anekdota, leč řeč je o koncertu, který se konal 19. ledna v prostorách středověké tvrze ve Volyni, kde sídlí Městské muzeum Volyně. Vystoupil zde mnohanárodnostní Gilad Atzmon kvartet.

Kdože to oblažil velmi příjemně zaplněný koncertní prostor tvrze? Kdo tedy, podobně jako Karel Hašler, se ztotožňuje s písničkou Já mám ráda saxofon, tomu se do ucha vloudily tóny, vyluzované Giladem Atzmonem, rodákem z Tel Avivu, který našel nový domov ve Velké Británii a později v Aténách. V souvislosti s ním je často zmiňováno, že spolupracoval s Pink Floyd. Podílel se na albu The Endeless River, kde si zahostoval na tenorsaxofon a klarinet ve skladbě Anisina. S Robertem Wyattem, zakládajícím členem Soft Machine, nahrál coby plnohodnotný člen tria Wyatt-Atzmon-Stephen album The Ghost Within, další hudební záseky měl na nahrávkách hvězd jako je Paul McCartney, Robbie Williams nebo Sinead O'Connor.

Pokud někoho zajímá, kdože je ten bubeníček, co tluče na buben, pak nejen plechový bubínek, ale hned celou soupravu bravurně, citlivě a dynamicky ovládá Dušan Černák, rodák z Polomky, který se svému umu naučil na konzervatoři v bývalém Prešpurku, vzhledem k jeho mládí tedy lépe formulovat v Bratislavě. Je to takový Karel Růžička naruby, tedy pianista zběhlý k bicím, zatímco Karel st. původně studoval bicí a jeho doménou se stal obligátní klavír. Zahrál si v mnoha kapelách, jako třeba Quatro Formaggi, v různých bluesových i jazzových seskupeních a ve Volyni ho bylo možno slyšet na koncertě kapely Limbo.

Tímto tzv. oslím můstkem narážíme na Hej Mistře, nikoliv bystře z pelechu, ale basů mocný pane. Tím je z Ukrajiny k nám před léty dorazivší rodák z Kyjeva Taras Voloshchuk, dnes stálice naší jazzové hudební scény. Je vyhledávaným spoluhráčem nejen v jazzu, ale měl své místo třeba v Čechomoru, odkud coby poněkud jinak hudebně zaměřený talent bez problému odešel, jehož prásknutí dveřmi dílny dobře zajeté a prosperující hudební fabriky si nelze než cenit. Vystupuje i sólově, kdy je možno ho slyšet s repertoárem o Bacha po vlastní tvorbu.

Kdo se domnívá, že Ukrajinec a Rus si musí jít po krku a od války přenesené k nám nás zachrání jen spasitel, co česky ani nežbleptne, a když náhodou ano, padají z něj lingvistické perly, sviním leda tak určené, tak sezná, že v hudbě se nic podobného nekoná. Ruské kořeny má u nás zrozený Daniel Bulatkin, usazený za dobře temperovaným klavírem (tedy klavír je samozřejmě nadsázka). V baladách libě romantické pianino Dana Bulatkina vystřídala, zejména v duetech se saxofonem, hbitá dravost. I když se Daniel narodil roku, kdy Taras k nám připutoval, tedy v r. 1999, své místo si v hudebních kruzích rychle vydobyl. Většina posluchačů asi zná i jeho elektrifikovanou polohu, tedy jako hráče na Hammondky a syntezátor, zde bylo možno vychutnat si jeho hru v čisté podobě.

Finální bluesový přídavek jednak dal na vědomí, že tuzemské publikum umí tleskat na druhou, a překvapivě i v opakovačkách dokonce intonovat. Jak vidno, na každém šprochu pravdy trochu a zde byl náznak toho, že co Čech, to potencionální muzikant, a to bez skákání, vítání vlků na Harleyích a dalšího hrdého flastenectví.

V muzeu, tedy v tvrzi je možno si prohlédnout různé výstavy - krom stálé expozice jsou to v přízemí lehce retro fotografie s turistickou tématikou, v prvním patře jsou do 17. září vystaveny votivní předměty a do 30. dubna je možno nahlédnou o patro výš do volyňské řemeslné činnosti.