Jihočeská filharmonie to rozbalila s Málikovou. Klasika je skvělá a nepotřebuje fraky, míní Otakar Svoboda

V pátek 13. října se v koncertní síni Otakara Jeremiáše budějovického kostela sv. Anny konal jedinečný koncert, spojující zvuk velkého orchestru s moderním a osobitým projevem Kataríny Málikové. 

Nejedná se však o jakousi operní divu, tesknící při měsíčku na nebi hlubokém (i když na posledním albu byste našli její, milovníkům opery jistě obdobnou atmosféru evokující skladbu Vodník), ale o charismatickou zpěvačku a pianistku. I její image je spíše gotická, než barokní, přesto však křehká a prostá upírských zubů. Již název koncertu Postalgia symphonic dává tušit, že jádrem programu byl materiál z jejího nedávného alba Postalgia, oproti jejímu debutu Pustvopol se nevracejícího k čerpání ze slovenských lidových písní, ale již plně současného zvukem i materiálem.

Koncert zahájila Máliková dvojicí komorních skladeb, kdy po první romantické, čistě klavírní, zazněl poprvé její éterický a přitom i sytý hlas. Poté již nastoupil celý orchestr a obohatil tak přednesený repertoár až do finálního přídavku Dínom, dánom z alba Pustvopol (radost by měl jistě Karel Velebný, milovníkům a znalcům jazzu se přitom hned vybavilo jeho album Týnom, tánom z r. 1971). Fotky z akce najdete v galerii níže, video ZDE.

Pro Kulturne.com poskytl Otakar Svoboda, ředitel Jihočeské filharmonie, následující rozhovor. 

Oto, známe se od roku 1991, kdy jsi stál coby hlavní vizionář u zrodu jazzového klubu Agharta. Mnoho vody ve Vltavě od té doby uteklo, jak ses dostal proti proudu sem, do Českých Budějovic?

Prostě, na konkurz. Můj děda byl v Budějcích první český starosta od roku 1919, táta se tam narodil. A tak mám k tomu městu zvláštní vztah, ač pražský rodák. Což jsem při konkurzu rád zdůrazňoval.

K dnešnímu koncertu - koho napadlo spojit Jihočeskou filharmonii s Málikovou? Vzešel impuls s vaší strany, či tomu bylo jinak?

Jednoduše. Postupně jsem si koupil obě její desky a hodně mě bavily, Trochu mi připomínaly věci od Deža Ursínyho, kterého jsem měl hodně rád.

Jak to bylo s nacvičením? Koncert byl z listu, proběhla dílčí či celková zkouška, nebo nějaká virtuální na dálku?

Ano, bylo to předem připravené, orchestr zkouší každý program, byly tři zkoušky.

Kdo rozepisoval její skladby pro orchestr?

Ona sama, má na to příslušné vzdělání a já jí věřil.

Kolik členů má Jihočeská filharmonie? Jsou stálí, nebo někdo z nich hostuje?

Nás je 40 a když je to nutné, tak zveme výpomoce. Což tentokrát byl jen jeden člověk.

Dovedl bys odhadnout věkový průměr orchestru? Přijde mi, že hráči jsou v plně produktivním věku.

Ten průměr je dost nízký, někde pod 40. Ideální, protože jsou dobrá parta a pořád je to ještě baví. Bez toho by řada věcí nebyla možná. Rutina prostě nepřevládá.

Na který koncert Jihočeské filharmonie vzpomínáš jako na jedinečný?

Nerad bych nějaký extra vypichoval. Ale kromě klasiky, pokud mluvíme o cross-overech, tak určitě Kurt Elling a pak Raul Midón. Toho tu prakticky nikdo neznal. A pak všichni jen zírali.

Chodí více posluchačů na klasiku, nebo je přitáhnou obdobné mutližánrové projekty?

Vlastně kupodivu na klasiku. Samozřejmě jsme rádi. Cross-overy jsou nadstavba a já se jen snažím, aby to byly zajímavé věci a nesrážely kvalitu.

Na jaké, obdobně zajímavé koncerty, které chystáte, bys rád upozornil a pozval? Viděl jsem například na programu jména Viklický, Bartoš…

Zase musím říct, že bych nerad vypichoval. Snažíme se, aby byly zajímavé všechny. Emil Viklický přijede v rámci naší nové řady S, kterou věnujeme nově koupenému klavíru Steinway, neúčastní se naše filharmonie, jsou to koncerty komorní. A s ním dorazí izraelská zpěvačka Nani a náš Petr Dvorský. Juraj Bartoš bude hrát s orchestrem, sám jsem zvědav, jaké to bude.

Máš čas chodit na akce „konkurence“, tím myslím nejen orchestrální muziku, ale věda, že se zajímáš o kulturu v širokém záběru, tak i třeba jazz, rock, word music…?

Moc se nikam nedostanu a už jsem toho taky viděl a slyšel za život tolik, že jsem trochu opotřebovaný. Ale systematicky sleduji světovou tvorbu, protože novinky pak dávám do svých rozhlasových pořadů na Vltavě. Takže co se děje, celkem dobře vím.

Koho bys rád slyšel - prosím jak z žijících muzikantů, tak těch, které již (pokud neexistuje posmrtný život) nikdy neuslyšíme?

Samozřejmě všechny, kteří mě k muzice přivedli, asi je nezvládnu vyjmenovat. Určitě původní sestavu Santany, King Crimson, Pink Floyd, Yes, Milese Davise (toho jsem viděl v Haagu asi tři měsíce předtím, než zemřel), trio předčasně odešlých - Janis Joplin, Jimi Hendrix, Jim Morrison, bylo by jich hrozně moc. Ze současných ještě Cassandru Wilson a Kate Bush. A velmi by mě zajímalo, jak vypadala hudba tzv. klasická, když vznikala a ještě se jí tak logicky neříkalo. Mahler, Mozart, Stravinský, Beethoven, Bizet, Sibelius, Janáček, Dvořák, když napsal americký kvartet ve Spillville v Iowě, Vivaldi, všichni impresionisté, atd. atd. Musela to být nádhera a my vůbec netušíme, ač to občas takzvaní autentici předstírají, jak to tehdy znělo, jak se chovalo publikum. Myslím si totiž, že je dnes zbytečně klasika zbožnělá, že by jí návrat k normálu u posluchačů jen prospěl. Ta hudba je skvělá, přežila staletí. A nepotřebuje k tomu fraky, myslím.

A něco mimo profesi - jaké místo tady na jihu ve městě nebo okolí máš rád?

Budějce jsou krásné, jezdím na jih od dětství, na Lipno, kamkoliv, mám to tu rád.

Závěrem obvyklá formulka - můžeš něco povzbudivého vzkázat čtenářům, co bys jim přál v této podivné, nejen kultuře čím dál měně přející době?

Můžeme jen doufat, že ta šílená, promiň mi to slovo, ruská hovada, nenapadnou i další země, Evropu, kohokoliv. Je hrozné, že stoupají ceny a to všechno, ale vůbec si neumím představit, že by zase začaly bouchat bomby v našem okolí, že by se svět zase začal rozbíjet. Jen kvůli zhovadilosti několika autoritativních blbů a zpitomnělému sebestřednému a přitom v podstatě jednoduchému národu, který si myslí, že je nejlepší na světě. A přitom nemají vlastního nic, nic nevymysleli. Jezdí cizími auty, mají cizí telefony, veškerou techniku. Jsou to ubožáci, omlouvám se za expresi. Ale pamatuji 68., bylo mi tehdy 15 a od té doby jsou mi jasní. Takže co bych přál? Aby zalezli tam, kam patří, a tam se klidně navzájem plácali po ramenou, jak jsou báječní. A ostatním dali pokoj. Soudruzi.