Jazz je o tom, že si musíš najít svoji cestu, říká v exkluzivním rozhovoru Rudy Linka

V píseckém Divadle Fráni Šrámka se v pátek 30. září uskutečnil koncert tria jazzového kytaristy a pořadatele celorepublikového Bohemia Jazz Festu Rudyho Linky. Tento světově uznávaný hudebník si po skvělém koncertu, který by rozhodně zasloužil větší návštěvnost, našel čas na rozhovor, jehož tématem byla především hudba, ale i pár otázek spojených s jihem Čech. Kdo koncert nestihl v Písku, má šanci v Táboře, kde trio zahraje v sobotu 8. října od 19 hodin v Divadle Oskara Nedbala. 

Rudy Linka má tři občanství - české, švédské a americké, na pódiu, během jinak celkově vtipného komentování, se v ne již humorné záležitosti hrdě přihlásil k tomu, že je Čech. Ovšem rozhodně tím nemyslel, že se tak hodlá profilovat, mávaje vlajkou pod ocasem koně sv. Václava. Naopak. Sdělil, že je hrdý na to, jak se k vypjaté mezinárodní situaci staví naše vláda. Po skvělém koncertě si našel čas na předem dohodnutý rozhovor pro Kulturne.com. Laskavý čtenář promine - Rudyho znám léta, takže se nejedná o neomalenost, když mu přitom tykám.

Začněme hudebními začátky. Co vím, tak to byly housle, zahrál bys dnes na ně ještě něco? Nemyslím jako Goodmen, Ponty nebo Grappelli, prostě jestli bys smyčcem zaintonoval na krku bez pražců.
Housle mám pořád, a to dokonce dobré housle. Hrál jsem na ně devět let a rád si na ně občas zahraji. Myslím, že je dobře, když si člověk zkouší hrát i na jiný nástroj, i když třeba ne úplně amatérsky.

Pak ses dostal ke kytaře, jaká byla tvoje první kytara?
Byla to akustika, jelikož jsem z hudební rodiny, tak jsme ji měli doma. Byla to taková ta česká Gibsonka, jak se jí říkalo. Byla hrozně tvrdá, špatně se na ni hrálo.

Na elektriku jsi přešel kdy?
To mi bylo tak patnáct, kdy jsem si koupil Jolanu Futuramu.

Takže si neprošel tím, že bys sis dělal kytaru třeba z dubového prahu jako já?
Ne ne…

Přes co jsi hrál?
Měl jsem Mono 50, ale taky jsem hrál na Regenta (pozn. kombo z NDR, ani soudruzi neudělali tenkrát chybu), ten byl v kulturáku, kde jsme zkoušeli.

Kdy ses dostal k pořádnému nástroji?
Pořídil jsem Höfnera, kopii Gibsona SG. Stál mne tenkrát asi šest tisíc, to byla v té době spousta peněz.

A první slušný aparát?
To byl tady na Žižkově jeden kluk, co dělal komba, já jsem si jen musel sehnat reproduktor, Celestiona. Hrálo to opravdu dobře.

Prošel jsi nějakým žánrový vývojem, byl to hned jazz, nebo zkraje folk, rock, klasika apod.?
Bylo mi asi devět, když jsem byl na koncertě Greenhors, tam hrál a zpíval můj bratranec Tomáš a strašně se mi to tenkrát líbilo. Pak, bylo mi asi čtrnáct, když jsem potkal basistu Petra Škrabáka. Ten byl jen o tři roky starší, ale už hrál s Jirkou Stivínem a s Impulsem, takže jsem se dostal k jiné muzice. Znáš kapelu Impuls?

To ses trefil, Kostiukovi jsem prodal piano, když jsem emigroval sem na jih, a Zdenda Fišer chodil s námi často jamovat, když jsem měl ještě v Praze klub, syna učil na kytaru a křtil nám, myslím třetí CD. A nahrál jsi mi i s těmi Greenhorns. Tomáš Linka je tvůj bratranec, zahráli jste si někdy spolu, coby reprezentanti světového jazzu a českého country?
To zrovna ne, ale Tomáš byl mým prvním hostem mého pořadu na ČT Art. Teprve se to rozjíždělo a byl jsem z toho hrozně nervózní, a tak jsem potřeboval někoho, na koho se můžu spolehnout, kdo mne podrží.

Co studia kytary, začínal jsi jistě ještě v Praze?
Nejdřív to byla klasická kytara u profesora Jiřího Dobeše, pak jsem nastoupil na lidovou konzervatoř studovat improvizaci u Karla Velebného, ale současně jsem dělal i klasickou kytaru u Milana Tesaře.

Pak jsi, asi zakrátko, odešel, co tě vlastně přimělo k emigraci?
Bylo to těžké rozhodnutí, ale byl jsem mladý, bylo mi dvacet a chtěl jsem poznat svět a nejenom o něm slyšet někoho vyprávět. Nechtěl jsem žít s tím, že mi někdo diktuje, co smím a nesmím, kam mohu a kam ne, jakou desku mám možnost si koupit a podobně.

Ve Švédsku jsi pokračoval ve studiu, nebo tam „nastoupil do praxe“, tedy hrál jazz v klubech?
Ve Stockholmu jsem byl pět let, po dvou letech jsem se dostal na Stockholm Music Institute, kde jsem studoval klasickou kompozici. Po večerech jsem hrál a potkal přitom amerického basistu Reda Mitchella, ten hrál třeba s Garry Mulliganem a hodně s Jimem Hallem. Pak jsem poslal na kazetě nahrávku do Berklee a dostal jsem stipendium na jeden rok. Dokonce se to stipendium jmenovalo Jim Hall Fellowship. Po roce na Berklee jsem dostal stipendium na The New School do New Yorku, kde jsem studoval dva roky a dnes žiji v USA už 37 let.

S kým důležitým, myslím pro tebe, ses tam potkal?
Z žáků to byl výborný bubeník z Kalifornie Kenny Wollesen nebo pianista Larry Goldings, z učitelů trumpetista Herb Pomeroy, který psal skvělé aranže pro big band. To dneska prakticky nikdo pořádně takhle rychle nedokáže, aby to znělo jako třeba band za Sinatrou. A přitom to psal v taxíku. Takoví lidé dnes už neexistují.

A jak ses seznámil se Scofieldem?
To bylo taky na Berklee, on tam sice neučil, ale přijel tam dělat workshop. Tou dobou zrovna skončil u Milese Davise, tak měl trochu víc času, a když jsem pak se usadil v New Yorku, studoval jsem privátně u něj. Dnes jsme dobří přátelé.

Je asi dost těžké v Americe se coby Evropan živit jazzem, když tam kdejaký černoch hrající na rohu to má v krvi. Slyšel jsem, že se tam vyučuje krom not a improvizace i marketing, jak to pak prodat.
Jazz je věc, kde žádná jistá cesta neexistuje. Pokud ti někdo řekne: „Přijď ke mně, a já ti řeknu, jak na to“, tak ti lže. Jazz je o tom, že si musíš najít svoji vlastní cestu. Největší umění na umění je, když se jím uživíš. Tvoje povinnost najít si svoje obecenstvo, je na tobě, jak to uděláš. Můžeš mít jednu rukavičku a chodit pozadu jako Michael Jackson, a je to v pohodě. V Americe je to celkově ještě dost jinde, ne jako v Evropě, kde kdekdo bere umění jako ryze intelektuální věc a vlastně je hrdý na to, že mu obecenstvo „nerozumí”. Třeba Miles Davis byl skvělý muzikant, ale byl i neskutečně zábavný - nejen, že hrál zády k publiku, ale co měl na sobě, jaké si nasadil brýle, v jakých botách přišel…, prostě bavil ses, v momentě kdy přišel na podium a ještě předtím, než zahrál první notu.

Ještě k tomu Švédsku, tam ses potkal i se svojí ženou, bylo to asi hned zkraje.
Ano, po třech měsících. Studovala tenkrát filmovou produkci.

Čím tě zaujala?
Svojí postavou. (smích)

....vlastně se v rámci profese podílela i na pořadu Linka.
Ano, udělali jsme 54 dílů. Bylo to ale i dost náročné, těch deset dílů, tak to trvalo čtyři až pět měsíců.

Kolik máš kytar a kterou máš případně nejoblíbenější?
Mám jich asi 38, rád mám všechny, ale nejvíc hraji na Gibson ES175 z roku 53 a na Guild Songbird z roku 87.

Zbavil ses někdy nějaké a dnes toho lituješ?
Každé, kterou jsem prodal.

Vzpomínám na koncert, kdy tě "praštila" elektřina. Mám pocit, že jsi od toho okamžiku zanevřel na přespříliš kytarové techniky, i když to byl tenkrát mikrofon. Díky tomu mám dodnes tvůj kytarový syntezátor, cos mi prodal, tuším správně, že k jeho používání tě inspiroval John Abercrombie?
V těch osmdesátých na to hrál pomalu každý. Spíš mi časem vadilo to malinké zpoždění při přenosu tónu, které tenhle kytarový syntezátor měl. Dneska to asi bude jinde, tenkrát to ale byl převrat.

Hraješ radši vlastní věci, coby invenční muzikant, nebo tě stejně baví i standardy?
Oboje hraji stejně rád. I ty standardy. Jsou to geniální věci, ale snažím se je podávat svým způsobem.

K píseckému koncertu. Jak dlouho spolupracuješ se svými spoluhráči?
S oběma dlouho, ale basista, se kterým dělám posledních šest let, je ze Senegalu a zrovna tam teď je. Tak je se mnou Christ vlastně na záskoku. Je nádhera hrát s tak dobrými muzikanty, jako jsou tihle - Rudy Royston na bicí, Christ van Beest na kontrabas.

Nádhera je to i slyšet! Bohemia Jazz Fest pořádáš od roku 2006, který ročník, díky účinkujícím, ohlasu apod. považuješ za nejvydařenější?
Nějak bych to nerozlišoval, třeba první ročník hrál Bill Frisell na Staroměstském náměstí, Ravi Coltrane v Prachaticích, Yellowjackets v Budějovicích…, neskutečný nářez, nebo když hrál Charles Lloyd, samá opravdová legenda. Koncert třeba na tom Staromáku je něco jiného, než v Rudolfinu nebo O2 Aréně. Pro muzikanty i posluchače.

Obdobně k hostům TV pořadu Linka - který díl byl pro tebe díky nim nezapomenutelný?
Pat Mettheny, Bill Frissel, John Scofield, Mike Stern, Ralph Towner..., a z našich Jiří Suchý a Ivan Mládek, Václav Neckář, Marie Rottrová... Vlastně všichni.

S kým by sis chtěl zahrát - živým, či mrtvým?
Bubeník Billy Higgins, John Abercrombie a Karel Velebný.

Co posloucháš doma za muziku, kdo je tvůj favorit?
Keith Jarrett. Cokoliv od něj, a taky Charles Lloyd.

Chalupu máš u Prachatic, co tě zavedlo právě sem?
Líbila se mi ta rozpadlá kamenná usedlost. Připomínalo mi to Itálii.

Odchytl jsem v nějakém pořadu na vašem „panství“ jistou obsesi stran počtu toalet, to byla vize manželky?
To je tím, ze všichni naši hosté si zaslouží mít vlastní záchod. Možná právě proto se všem u nás tak líbí.

Jaký máš vztah k jihu, oblíbené místo v okolí i jinde.
Jih je super a čím blíže k Itálii, tím lépe…

Na závěr, máš nějaký, pokud možno pozitivní, vzkaz nejen čtenářům Kulturně do této podivné doby?
Součástí Ruska už jsme jednou byli. Nasaďme si tuhle zimu dlouhé spodky a vydržme. Budoucnost naši země za to stojí. Je to malý kousek světa, ale hrozně krásný.

Díky za skvělý koncert i čas a pohodu při rozhovoru po něm.
Taky děkuji.