Sýčka a Dinga potkáš ve městě, ne v lese

Vyrazili jsme za Sýčkem a kapelou, co hraje country, do táborského Lva. Vlakem, s lahváčem v ruce a foťákem přes rameno. S pivnicí U Lva mám spojenou jedinou, čtyři roky starou, mlhavou (vypil jsem ten večer víc piv, než kolik je v Budějcích semaforů) vzpomínku. V té byl prostor asi desetkrát větší a stejně jsem si tam nedokázal představit hlasitej koncert.

Při prvních tónech Dinga (to je ta country banda) jsem trochu litoval, že ve svým šatníku nemám ani jeden klobouk. Jednoduchá melodie (né tak moc jako Nedvědi) a snad schválně špatná angličtina. Od táborákových představ mě po chvíli odvádí balalajka a banjo. Ta kombinace funguje zatraceně dobře a někde vzadu cítím z kytar metalový riffy. Jsem country skeptik, ale tahle banda mi po chvíli imponuje a dokonce lituju, že jejich vystoupení končí.

Sýčka jsem naposledy slyšel před pauzou a změnou sestavy. Na postu bubeníka vystřídal František (ex Vees, stará škola rock’n’rollu, kdy podprsenky lítají vzduchem) Šamana (Nuly, noisový mistr rytmu), hraje strašně nahlas, takže jsem po kapsách marně hledal špunty do uší. Obavy však byly plané. Mistr zvuku si s malým prostorem a velkým kopákem poradil bravurně, takže si minimalistická hudba s hlubokými texty našla cestu do uší mnoha návštěvníků v srozumitelné formě a zanechala tak pozitivní dojem, jak jen melancholie Sýčka dovoluje.