Ondřej Ruml natáčel v Táboře desku s Jihočeskou filharmonií. "Chyby v jazzu neexistují, jen nedostatečná pohotovost," říká

Zpěvák a herec Ondřej Ruml si udělal výlet na jih Čech. Dva dny cvičil s Jihočeskou filharmonií a následně se s ní a svou doprovodnou kapelou Matej Benko Quintet pustil do nahrávání živé desky. K tomu došlo při slavnostním znovuotevření rekonstruovaného Divadla Oskara Nedbala v Táboře. Před koncertem si našel chvilku a prozradil něco o desce, nahrávání i svém vztahu k trojici Ježek, Voskovec a Werich, jejichž písně na albu interpretuje.

Nacházíme se v prostorách táborského Divadla Oskara Nedbala. Už jste tu někdy vystupoval, nebo je to premiéra?

Jsem tu myslím podruhé. Poprvé to bylo s projektem Mezi námi, což byl koncert písniček Petra Hapky a Michala Horáčka. Tehdy, asi dva, tři roky zpátky, to byla podobná parta jako nyní.

Ptám se proto, že vystupujete při slavnostním znovuotevření divadla, viděl jste tedy budovu před opravou a můžete tak trochu porovnávat.

Rekonstrukce byla asi nutná. Technický stav a vybavení je, jak se "česky" nyní říká, potřeba upgradovat. Ale já mám rád divadla, která ještě opravená nejsou. Zvláštním způsobem je z těch zdí cítit všechny ty herce, nechali v nich své otisky. Mám takový pocit, že když se prostory opraví, omítnou, vymalují, promění, že to zkrátka zmizí. Například ve Vinohradském divadle, v zákulisí, jsou zažloutlé stěny a staré šatny a člověk z toho úplně cítí pana Hrušínského, Viktora Preise a další. To se mi líbí.

Pokud se nemýlím, jde o vaše první nahrávání živé desky a ještě navíc s orchestrem, s Jihočeskou filharmonií. Máte z něčeho obavy?

Snažím se z ničeho obavy nemít. Je to jazz a v něm je dobré nepředvídat, ale reagovat na momentální situaci. Jazz žije momentem. Jediné, co mě trochu trápí je, že na mě v jarních plískanicích skočila nějaká rýma, tak ten hlas (napodobuje Karla Gotta), jak by řekl mistr, není úplně stoprocentní. Ale i to je jazz…

Takže se nebojíte žádné chyby, nebo něčeho s čím nepočítáte a nahrávku by to mohlo pokazit…

Chybovat je lidské. Miles Davis říkal, že chyby v jazzu neexistujou. Já dodávám: existuje pouze nedostatečná pohotovost.

Proč jste se rozhodl nahrát zrovna písně Voskovce, Wericha a Ježka a co rozhodlo pro nahrávání zrovna v Táboře?

Před šesti lety jsme natočili s Matej Benko Quintetem desku Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha. Ta byla poměrně úspěšná, dostala zlatou desku a kritici si ji pochvalovali a veřejnost ostatně taky. S repertoárem jsme tedy začali jezdit po republice. Zhruba před čtyřmi lety přišel ředitel Jihočeské filharmonie Otakar Svoboda, že by bylo fajn, kdybychom se propojili a kluci by dopsali aranže pro orchestr. To vše dospělo až do fáze, kdy hrajeme na znovuotevření Divadla Oskara Nedbala. V ten moment jsme si říkali, že by bylo hezké to zaznamenat a poprosili jsme Warner music Czech Republic, s nimiž pracuji už dlouho, zda by to nevydali. Souhlasili, a tak koncert vyjde snad jako deska. Pokud se to někde strašně nerozsype… (smích)

Jak vlastně probíhaly přípravy na toto nahrávání a koncert?

Dva dny před koncertem jsme přijeli do Českých Budějovic a tam jsme měli dvě půldenní zkoušky s orchestrem a novým dirigentem Janem Kučerou. 

Kde bude případně deska k sehnání?

Určitě na všech stáncích PNS! (smích) Přátelé, pokud ve vašem městě je ještě obchod s cédéčky, tak ji tam pravděpodobně najdete. V digitální podobě ji pak čekejte na Itunes, Spotify, Deezeru a dalších. Zároveň je koncert natáčen na kamery, ale uvidíme, jak to dopadne. Jak tam budeme vypadat. Zatím nevíme, zda z toho bude moct být plnohodnotné DVD, nebo jestli to bude jen nějaký průřez. Primární je teď to album.

Čím vám přirostla k srdci tvorba Ježka, Voskovce a Wericha?

Miluju jejich smysl pro humor, jejich dadaismus. To, jak si hráli se slovy. Obdivuji jejich schopnost pružně reagovat na dění nejen ve společnosti, ale také politice. Nebyli to žádní velcí zpěváci, byli to herci, kteří ale zpívali jazzové písničky. To je zajímavé poslouchat, protože kladou důraz na úplně jiné věci než běžný zpěvák. Měli velikou hravost a nadhled…

V pořadu Jana Krause v roce 2017 jste říkal, že jste muzikály už unavený, přesto jste se k muzikálu (pozn.red. Lazarus) vrátil.

Není to klasický muzikál. Někdo to někde nazval Piece of art - kus umění. Nabídka hrát věc Davida Bowieho se nedala odmítnout. Kdo zná zpěváka, jeho poetiku a příběh toho muzikálu, ten to musí pochopit.

Na Lazarus jsou nyní velice kladné kritiky a ohlasy diváků…

Sdílím to nadšení. Už když jsme začali zkoušet, cítili jsme to. Sešla se tam skvělá a zajímavá parta lidí, kteří k sobě pasují jak profesně, tak i lidsky. Není tam nikdo, kdo by vyloženě vyčníval, ani nikdo upozadněný či kdo by partu brzdil. Táhneme za jeden provaz. Když zmíním pár jmen: Erika Stárková, Pavol Smolárik, Michal Bednář, Michal Vykus, Nina Horáková… Všichni dohromady vytvářejí ten celek, který je pro mě osobně výjimečný a já jsem rád, že v něm jsem. Když to řeknu poamericku: "We did great job"! S pokorou a úctou k dílu myslím, že se to povedlo..

A váš vztah k Davidu Bowiemu?

Znal jsem ho, jeho tvorbu, ale ne nijak do hloubky. Teprve ho nacházím.