Michal Prokop se rozpovídal o hudbě i politice. Jiný názor by neměl z lidí dělat nepřátele, říká

Michal Prokop poskytl tento rozhovor při příležitosti jeho lednového koncertu v píseckém Divadle Pod čarou. Legendárního rockera i bývalého politika zpovídal muzikant a reportér Petr Hejna.

Jak došlo ke změně přejít na českou tvorbu u Města ER z roku 1971, kdy následně k obdobnému došlo s Mišíkem u Flamenga 1972, kde to bylo direktivní v souvislosti se zákazem vydávat nahrávky v angličtině?
První album jsme natočili v angličtině, pak jsme přešli na vlastní skladby, které, nebo jejich fragmenty, otextoval v angličtině náš basista, který byl z nás nejlepší angličtinář. Abychom to mohli vůbec natočit, bylo už v té době třeba materiál opatřit českými texty. Já jsem do té doby česky nikdy nezpíval, ale měl jsem samozřejmě rád lidi jako Suchý, Voskovec a Werich, tedy texty, které jsou o něčem. Hledali jsme tedy člověka, který by něčeho byl schopen, a producent Hynek Žalčík přišel s nápadem oslovit Kainara, s kterým se znal již z dětství z Přerova. Bylo to rok a půl před tím, než začal dělat s Flamengem.

Setkal jste se také s Kainarem osobně?
Samozřejmě, my jsme se sešli, ne jednou, vlastně jsme ho i dost dlouho přemlouvali, on v té době nepsal a bylo to i dost náročné.

Chápu, on byl spíš na bluesové a jazzové písničky, a vy jste přišli s rockovým opusem.
On textoval hlavně jazzové evergreeny, sám byl muzikant, my mu pouštěli, co máme rádi, a on to pro nás nakonec napsal. Původně to byly dvě písničky v angličtině, ale on to sjednotil v to Město ER.

Jaké s ním bylo setkání?
Zvláštní, byl to takový zvláštní člověk, tenkrát mu bylo..., no byl o dvacet let mladší, než jsem dneska já, pro nás ale to byl Pan Kainar, znali jsme ho z čítanky. Setkali jsme se na zámku v Dobříši, kde tenkrát bydlel, hrál si tam na kytaru, měl nějaké zdravotní problémy, byl to chytrý, vzdělaný a zajímavý člověk.

S Lubošem Andrštem jste se dali dohromady kdy, působili jste spolu nějak již předtím?
Bylo to právě tou dobou, do kapely přišel na přelomu roku 1969/1970, dřív jsme spolu nehráli, a začalo s ním právě natáčení téhle desky.

A k éře v popu - jako svědka na svatbě jste měl Hanu Zagorovou, tedy osobnost z jiného muzikantského světa, která, co vím, se k vám v době normalizace zachovala férově.
Je to moje kamarádka, s kterou jsem v té době spolupracoval, byla i u toho, když jsem se tehdy seznámil se svojí ženou. V době, kdy jsem musel rozpustit Framus Five a neměl jsem „do čeho píchnout“, jsem měl na Pragokoncertě „plot“- byl jsem tam nežádoucí. Hanka mi tenkrát nabídla, abych jí dělal partnera v jejím novém show a doslova si mě na Pragokoncertu vydupala. To jí nezapomenu nikdy, i když se později ukázalo, že jsem tam vlastně stylově neměl co dělat, ale to byla chyba moje, ne její.

Co byla motivace vrátit se k rocku - jestli došlo k nějakému „uvolnění prostoru", nebo to byl vnitřní tlak?
Přesně tak, doba byla krušná, pak se to začalo uvolňovat, i kamarádi, co pro obživě utekli k popu, projevili zájem, že by to šlo, a tak někdy v tom roce 1978 jsme začali dávat kapelu zase dohromady a já byl šťastný, že již u toho popu nejsem, tedy ten vnitřní tlak tam byl samozřejmě pořád.

Teď přeskočím k době opravdového uvolnění, tedy k časům, kdy jste působil v politice - tehdy tam byli lidé z kultury jako Mišík, Hrušínský, Kačer, v podstatě silná supergroup :) ... co ten vstup do politiky dal, nebo naopak vzal?
Tihle lidé tam stejně jako já vstoupili s nadšením něco dělat, pochopil jsem ale, že to je řemeslo, které je třeba se naučit, a tak jsem, na rozdíl od nich, kteří se hned vrátili k původní profesi, tuto výzvu přijal a byl jsem v politice vlastně deset let.

Určitě proběhla setkání s dalším velkým amatérem Václavem Havlem.
Ano, častokrát, a já té doby vůbec nelituji. Mám spoustu vzpomínek na Havla i další lidi, které jsem tehdy potkal. Od nich jsem se toho spoustu naučil. Do nejužšího kruhu lidí kolem Havla jsem ovšem nepatřil. V parlamentu jsem poznal spoustu zajímavých lidí, nejen našich disidentů, ale i zahraničních osobností světové politiky, jako Margaret Thatcherová, François Mitterrand, George Bush, ale i Boris Jelcin, izraelský prezident.., bylo to období, na které, a zejména na první dva roky po převratu, hrozně rád vzpomínám.

Nemohu se nezeptat, jak vnímáte tu současnou dehonestaci Havla, kdy padají i na jeho příznivce označení jako havloidi, sluníčkáři, lepšolidi, pražská kavárna…?
Jsem z toho smutný, netěší mne to, i když i tenkrát byla spousta lidí, kteří ho neměli rádi. Ten současný ústup od mravních hodnot, s kterými jsme tehdy do politiky šli, mne ovšem mrzí.

Přeskočím k působení na televizní obrazovce a pořadu Krásný ztráty, o návratu se asi neuvažuje?
Ztráty běžely čtrnáct let, ale již tehdy byly tlaky, aby ten pořad nebyl. Pozice pořadu byla během střídání vedení a dramaturgů různá, až jsme i s Honzou Lacinou, spolutvůrcem Krásných ztrát, usoudili, že po tisícím hostu nebudeme se snažit pokračovat. My jsme totiž měli pravidlo, že každý host u nás může být jen jednou, a hledat dál a dál další zajímavé hosty bylo čím dál obtížnější, i když určitě ne neřešitelné. Spíš únavné.

A když někde v programu vidím: Michal Prokop - Krásný ztráty, to je jen hudební akce, nebo také talkshow?
Je to hudební festival, který vychází z názvu té mojí písničky, respektive z textu Pavla Šruta, letos bude v srpnu už třetí ročník. Naše stejnojmenná kavárna v Praze se již jmenuje jinak, poté co jsem z ní odešel
.
Co jižní Čechy, dá se definovat nějaký vztah k tomuto regionu?
Často tady hrávám, vystupujeme zde rádi. Léta jsem jezdil s rodinou a dětmi do Červené nad Vltavou, což je kousek tady od Písku, takže i tuto osobní vzpomínkovou vazbu ke kraji mám.

A současné místo nebo způsob odpočinku?
Já ani vlastně moc odpočívat neumím, takže spíše prací, ale samozřejmě vzhledem k věku to zas až tak nepřeháním.

Dotaz na jedno současné téma - Jan Palach, nesetkali jste se náhodou při studiu na VŠE?
Tou dobou jsem školu končil, ale nesetkali jsme se.

Jak hodnotíte jeho oběť? Názory společnosti jsou od absolutní glorifikace po zesměšňování. Vbrzku prakticky zapomenut, asi národ přecenil.
Zesměšňovat mi přijde absurdní. Je to něco, čeho bych asi sám nebyl schopen. Vážím si toho, že pro cíl, který byl ušlechtilý, dovedl obětovat vlastní život. Smyslem bylo probudit národ z letargie, naplnění došlo paradoxně až po dvaceti letech, a to mne těší.

Bylo by nějaké malé "poselství" do nedávno započatého nového roku nejen čtenářům Kulturne.com?
Samozřejmě kromě zdraví a štěstí je žádoucí zachovat si zdravý rozum a nadhled, protože společnost je rozeštvaná, chybí jí pochopení pro druhé, a jiný názor by neměl z lidí dělat nepřátele.