Ondřej Kott: Překročili jsme hranu šestého vymírání druhů. Korálový útes či louka plná hmyzu se mohou stát pojmy z učebnic

O novodobém vymírání druhů, významu zoologických zahrad v našem století a návratu divočiny jsme si v podkrovní pracovně táborské zoologické zahrady povídali s biologem Ondřejem Kottem. 

Jaké jsou hlavní důvody současného vymírání druhů na planetě?
V roce 2016 byla na toto téma publikována poměrně průlomová studie. Nutno zmínit, že některé její výsledky jsou částí odborné veřejnosti považované za kontorvezní. Faktorů, vstupujících do rozsáhlé analýzy, je totiž značné množství a tak interpretace některých závěrů mohou být různé. Nicméně velmi zkráceně. Tato vědecká publikace, která vyšla v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů světa, exaktně potvrdila to, co je dlouhodobě zjevné. Člověk má na současný zánik drůhů zcela zásadní vliv.

V dějinách planety došlo k pěti masovým vymírání organismů, v tomto ohledu se tedy nejedná o nic nového. Nicméně primární příčnou byly vždy významné klimatické změny, v jednom případě zřejmě nastartované zásahem vesmírného tělesa. V rámci menších vymírání druhů, kterých byla celá řada, měl pak člověk s jistou pravděpodobností již jednou svůj značný vliv, konkrétně v pleistocénu, kdy masivně vymírala tzv. megafauna (mamuti, mastodonti, obří pozemní lenochodi, apod.). Nicméně i zde hrálo roli více faktorů, včetně přirozených klimatických změn.

Současné vymírání druhů je tedy jiné?
Ano. Přírodu globálně ovlivňujeme v zásadě sto šedesát tisíc let, tzn. od doby, kdy jsme opustili brány Afriky a začali se šířit po planetě. Radikální vliv je pochopitelně spojen s 20. a 21.stoletím. Paul Crutzen, chemik a držitel Nobelovy ceny, poprvé použil termín „antropocén“ a označil tím tak naší moderní epochu, která je již plně ovliňována působením člověka. Tento vliv je z klimatického a ekologického pohledu bohužel katastrofální. Z mnoha vědecky podložených faktů je například zjevné, že díky okyselování oceánů a jiným vlivům, které průkazně zapříčil člověk, vyhynou se současným trendem korálové útesy zhruba do poloviny našeho století. Opakuji, do třiceti let se s velkou statistickou pravděpodobností můžeme s těmito unikátními ekosystémy rozloučit, což je něco jen málo uvěřitelného, ale je to bohužel realita podložená mnohými studiemi.

Stejně tak díky intenzifikaci zemědělství a ztrátě krajinné mozaiky biotopů, na úkor obřích homogenních celků pěstovaných plodin, mizí neuvěřitelným tempem i hmyz. Jeho ztrátu v krajině doslova vidíme na předním sklech našich aut, která jsou při jízdě de facto čistá, z dětství máme ale jiné vzpomínky. Vymírání hmyzu se týká i opylovačů, na nichž jsou v Evropě závislé čtyři z pěti plodin. Ekosystémový “servis“, poskytovaný divokým hmyzem, se například ve Spojených státech odhaduje na téměř šedesát miliard dolarů ročně. Hmyz je navíc zdrojem potravy pro zhruba šedesát procent druhů ptáků.

Příkladů na úrovni jednotlivých druhů nebo i celých ekosystémů jsou pochopitelně stovky. Touto problematikou se srozumitelně zabývá například skvělá publikace americké novinářky Elizabeth Kolbert, která za ní obdržela v roce 2015 prestižní Pulitzerovu cenu a stala se bestsellerem. Kniha vyšla i v českém překladu pod názvem Šesté vymírání – nepřirozený příběh, zájemcům o tuto probelamtiku jí tak mohu vřele doporučit.

Jak osobně vnímáš tento vývoj?
Myslím, že každá ztráta druhové rozmanitosti je tragická a to nejen pro biology. Z pohledu evoluce je například zjevné, že zánik charismatických živočišných druhů, jako je například sumaterský nosorožec nebo horská gorila, nezpůsobí v zásadě nic fatálního, ale hodně to vypovídá o nás samých. To znamená, jak přistupujeme ke svému životnímu prostředí a jak moc je nám jedno, že tito fascinující tvorové, jejichž evoluční historie je dlouhá desítky miliónů let, zmizí bez většího sentimentu z povrchu planety během pár desetiletí.

Na úrovni ekosystémů je tento postoj ale pochopitelně zásadním způsobem sebedestruktivní a je až neuvěřitelné, jak ochotně šlapeme dobrovolnou cestu k vlastnímu zániku. Před několika málo měsíci byla například vydána zatím poslední zpráva o stavu klimatu na Zemi z pera špičkových vědců v rámci Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), který je ve v oblasti globálního oteplování považován za významnou autoritu. Tato zpráva hovoří zcela jasně. Na razantní snížení emisí skleníkových plynů máme mnohem méně času, než jsme předpokládali, pouhých dvanáct let, ne desítky let. Ke stejným závěrům dospěla i nedávná klimatická koneference OSN v Katowicích. Předložená exaktní data pak můžeme interpretovat do reality našich životů – stoupající hladiny oceánů, požáry, sucha, masivní exodus obyvatelstva do oblastí, kde se dá ještě žít. Myslím, že indicií k tomuto vývoji dostáváme v posledních letech poměrně dost, nicméně globální odezva prakticky neexistuje a život na Zemi stále primárně podléhá principům ekonomiky. Je tedy zkrátka velmi frustrující si připustit, že naše děti v dospělosti bezesporu nezažijí planetu, tak jak jí známe ještě dnes.

Jakou roli v této problematice v současné době hrají zoologické zahrady?
Kvalitní a odborně vedené zahrady se postupně tranformovaly ve významná environmentální centra. Jejich cílem je vzdělávání veřejnosti a intenzivní úsilí v ochraně přírody. To, o čem se léta spekulovalo, se stalo skutečností a zoologické zahrady hrají mnohdy klíčovou roli v ochraně, dnes ale i v reálné záchraně živočišných druhů. Konkrétních příkladů již máme mnoho.

Hlavní úlohou zoologických zahrad tedy vidím v permanentním zprostředokvávání a zneklidňování veřejnosti v tématech ochrany přírody a globálních změn na planetě. Jsem přesvědčený, že význam zoologických zahrad se plně ukáže v dalším průběhu našeho století, kdy dojde ke kolapsům volně žijících populací mnohých živočišných druhů a ztrátě některých ekosystémů.


Co dalšího mohou dnes zoo lidem nabídnout?
Mezi mnoha zajímavými osobnostmi mé alma mater jsem měl možnost potkat v závěru jeho života i Prof. Zdeňka Veselovského, světově uznávaného vědce v oboru etologie (biologie chování zvířat) a dlouholetého ředitele pražské zahrady. Vždy zdůrazňoval, že zoologické zahrady jsou nedílnou součástí české kultury a měl bezesporu pravdu. Tradice je zde v tomto ohledu opravdu dlouhá a zoo se těší jen těžko překonatelnému zájmu široké veřejnosti. V souhrnu příjde ročně do českých zahrad přes sedm miliónů návštěvníků, tedy mnohonásobně více, něž například na extraligu ledního hokeje a je zjevné, že k tomu mají pádné důvody.

Ten primární zůstává stejný, jsou jím pochopitelně zvířata, ale některé sociologické studie a průzkumy nám napovídají, že zoo je mnohem komplexnější prostor, než jsme si dříve mysleli. Je tedy zjevné, že se jedná o emočně silný a intelektuálně podnětný prostor, vhodný pro setkávání a vytváření, ale i posilování nejrůznějších vztahů, zejména pak těch rodinných. Tohoto vědomí se snažíme v naší zahradě plně využít v rámci nejrůznějších aktivit, které zde pořádáme. Jednoduše řečeno, vnímat zoologické zahrady jen jako lokální turistické atrakce je velmi omezený pohled, dnešní společenský přesah je mnohem větší.

Nedělám si však iluze, že každý, kdo navštíví zoologickou zahradu, zahoří pro ochranu přírody. Bohatě postačí, když odejde s pocitem dobře stráveného času a toho, že příroda je něco, o co je zkrátka fajn se zajímat a co stojí za to chránit. Tím spíš pokud od nás s tímto pocitem odejdou děti.

Existují ale stále i názory, že se moderní společnost bez zoologických zahrad obejde.
Ano, ale jsou již spíše vyjimečné a věřím, že vyplývají pouze z neznalosti vývojové fáze těchto institucí. V obecné konfrontaci s edukačně společenským přínosem či hmatatelnými výsledky v rámci projektů ochrany přírody však tyto názory již zcela jistě neobstojí. Nicméně, stále se bavíme o odborně kvalitních institucích, které se snaží k těmto posláním směřovat.

Tradiční české zahrady skutečně musely svojí existenci na začátku 90. let obhajovat. Po revoluci se však ocitly mimo izolaci a velmi rychle se plně připojily k trendům a spolupracím na evropské a světové úrovni. Obecný standard českých zoologických zahrad je současně vysoký a je srovnatelný s evropskou špičkou.

V současné době ale vzniká i velké množství zařízení, které se tváří jako zoologické zahrady...
Ano, bohužel. Toto vnímám pochopitelně velmi negativně. Významnou a dlouhodobou roli v tomto hrají média, z nichž většina klouže jen po povrchu skutečného obsahu. Nejedná se jen o český fenomén, ale bohužel světový. Permanentní masáž o primární roli zvířat, jakožto objektů k mazlení a hlazení, devalvuje po desetiletí odborné úsilí renomovaných zahrad a skutečně silná témata, která se týkají ochrany přírody nebo vzdělávání, jsou tak mnohdy upozaděna.

K tomu přidejme neskutečně vágní legislativu, která v ČR umožňuje komukoliv vznik podivných zařízení, které často nesou ve svém názvu slovo „zoo“ (např. zookoutky, kontaktní zoo apod.) a evokují tak, že se jedná o standardní zoologickou zahradu. Přitom získání licence pro provoz zoologické zahrady, což je “legislativní terminus technicus“, obnáší značné množství povinností. Každé dva roky musí zahrada navíc svou licenci odborně obhajovat, čemuž předchází velké množství kontrol nejrůznějších orgánů, v čele s Ministerstvem životního prostředí. Prostor po chyby zde velký není.

Na druhé straně pak stojí různá soukromá zařízení, která nemusí splňovat prakticky nic, protože licenci nemají a z výše uvedených důvodů o ni ani neusilují, přesto mohou legálně existovat. Za nejhorší formu těchto zařízení pak považuji tzv.„kontaktní zoo“, které se pohybují v rovině „polocirkusů“. V těchto, často velmi tragických, zařízeních je možné si pohladit např. mládě tygra nebo lva. Tato mláďata jsou cíleně odebírána svým matkám a lidé si je za peníze mohou pomazlit. Jakmile mládě povyroste zmizí často kdesi nedohledatelně a je brzy nahrazeno dalším mládětem, které si za dvě tři stovky přijedou pohladit další lidé. Toto pochopitelně nemá s posláními zoologických zahrad a ochranou přírody v 21.století nic společného.

Česká inspekce životního prostředí a Policie ČR v roce 2018 rozkryla skandální případ, týkající se zabíjení tygrů pro ilegální obchod s tradiční čínskou medicínou. Bylo prokázáno i to, že zdrojem zvířat pro tento typ trestní činnosti, který měli na svědomí zástupci vietnamské komunity, jsou i tyto tzv.„kontaktní zoo“. Zde bych tedy rád vyzval každého, kdo dává těmto aktivitám svůj „lajk“, aby se více zajímal o jejich zákulisí a skutečnou podstatu věci. Poptávka po těchto podivných zážitcích je ale bohužel díky dlouhodobým dezinterpretacím, “zvířátkám na konec“ či sociálním sítím, stále masivní.

Jak se podílíte na ochraně přírody vy?
V roce 2016, hned druhý rok po převzetí zkolabované táborské zoo, jsme se rozhodli intenzivně spolupracovat na návratu zubra evropského do české přírody. Zubr na našem území historicky žil do zhruba 18. století, kdy ho předci vyhladili. V současné době v ČR existuje několik velkoplošných rezervací, kam bychom rádi v Táboře odchované jedince vypouštěli. Návrat do přírody je to tedy zatím jen relativní, protože rezervace jsou ohrazené. Nicméně možná je to předstupeň budoucího, zcela volného pohybu těchto impozantních kopytníků v některých vhodných oblastech české krajiny. První odchovaný zubr v Táboře dostal jméno podle našeho krásného historického města a pod tímto jménem byl i oficiálně zapsán do Mezinárodní plemenné knihy zubrů evropských, kterou vedou polští kolegové. Doufáme, že tento rok založí na zcela nové lokalitě své stádo. Od dob jejich vyhubení žije současně na našem území přes sto zubrů a jsme rádi, že jsme i my mohli k tomuto potěšujícímu číslu přispět.

Jak vnímáš návraty původních druhů zvířat do české přírody?
Například při každé návštěvě severočeských Sudet, Kokořínska nebo Krušných hor, které mám rád, prožívám intenzivní pocit, že tam někde v lese dost možná pobíhá smečka vlků, což je nyní realita, ne pouhé přání. To, co se před revolucí jevilo, jako čirá utopie, získává po několika málo desítkách let konkrétní obrysy. Vlci na Broumovsku, rysi na Šumavě nebo zubři a divocí koně ve velkoplošných rezervacích pár kilometrů za Prahou. Rewilding neboli návrat divočiny je trend, který přišel postupně ze západu, kde se jedná o silné, mediálně velmi poutavé téma, které je absorbované širokou veřejností.

Je česká společnost na výskyt těchto zvířat v krajině připravená?
To je na delší povídání. Nicméně i zdejší mediální odezva na přirozené návraty původních druhů do české krajiny je velmi silná. U šelem však často bývá emotivní. Pro část společnosti se tedy jedná o dobrou zprávu, negativní vášně pak vzbuzuje u té druhé. Opět se ale nejedná o nic nového. Mluvím primárně o střetu velkých šelem s domácími zvířaty. Toto je ryze v gesci státu, to znamená, aby jasně stanovil, za jakých podmínek chce na našem území kriticky ohrožené druhy zvířat chránit, ale jak bude také například chovatele ovcí a dobytka adekvátně odškodňovat v rámci jejich podnikání. Zde je stále velký legislativní rozpor a to je pochopitelně chyba, která živí tenze vůči těmto charismatickým savcům. Velké šelmy a kopytníci do naší přírody historicky každopádně patří a své místo, i přes značné krajinné změny, stále v mnohých oblastech mají. Pokud budu parafrázovat filozofa Erazima Koháka: „Musíme jim však nejdříve znovu uvolnit místo ve své mysli“...

RNDr. et Mgr. Ondřej Kott, Ph.D.
*1984 v Táboře. Studoval biologické vědy, zoologii obratlovců a pedagogiku biologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a v Biologickém centru Akademie věd České republiky. Spolupracoval na výzkumných projektech v Asii a v Africe, na svojí doktorské práci pracoval částečně v Zambii. Procestoval několik desítek zemí, například Irán, Ghanu, Arménii, Indonésii, Kyrgyzstán či Nikaraguu. Pracoval ve vedení zoologické zahrady v Brně. Po mnoha letech “kočování“ se s rodinou usadil v rodném Táborsku a v současné době se plně věnuje projektu táborské zoo. Ženatý, syn Kryštof.