Husitské muzeum v Táboře slaví výročí jihočeského sochaře a bojovníka J. V. Duška velkolepou výstavou a knihou

Společného jmenovatele mají sochy v nadživotní velikosti na Komerční bance, pomník Osvobození před Gymnáziem Pierra de Coubertina nebo interiérová výzdoba Sboru Církve československé husitské v Táboře i stovky smutečních reliéfů po celém jihočeském kraji. Je jím akademický sochař, světová ikona jihočeského umění Jan Vítězslav Dušek, jehož uměleckou stopu lze najít téměř na každém kroku. Jako připomínku jeho rozsáhlé tvůrčí činnosti připravilo Husitské muzeum v Táboře výstavu k jeho nedožitým 125. narozeninám a zároveň k 50. výročí jeho úmrtí. Výstava v prostorách Staré radnice v Táboře potrvá do 10. července a k výročí byla vydána také krásná monografie.

Vynikající táborský sochař a medailér Jan Vítězslav Dušek (1891– 1966) byl velmi plodným umělcem. Jen počet plastik, které vytvořil do exteriéru, přesahuje číslo 250. S jeho sochařskými díly se můžeme setkat zejména v jižních Čechách, v podobě pomníků padlých obětí 1. a 2. světové války, pamětních desek, náhrobků a dalších.
„Vystavené exponáty budou z větší části zapůjčené z různých institucí, mezi které patří Muzeum Jindřichohradecka, Alšova jihočeská galerie, Národní galerie v Praze, Městské muzeum v Bechyni, Sbor CČSH v Táboře a také ze soukromých sbírek,“ uvedla kurátorka výstavy Lenka Zajícová.

Ve výstavních místnostech jsou k vidění například velkoformátové fotky z jeho táborského ateliéru, oceněná bronzová socha Lučištníka, díla s husitskou tématikou, ukázky portrétní tvorby významných táborských osobností, tvorba ovlivněná 1. světovou válkou, medailérské práce a mnoho dalšího.

Vše doplňují kolorované fotografie z Ateliéru Šechtl &Voseček, které zachycují atmosféru front 1. světové války. Sám Dušek byl přímým účastníkem bojů a přestože byl několikrát zraněný, nejen že se do bojů neustále vracel, ale ještě stíhal tvořit.

„Dušek byl výborným znalcem anatomie lidského těla. V sochařském díle vyjadřoval jasnou a pevnou formou své výtvarné cítění. Jeho houževnatost, píle, víra a poctivá řemeslná práce byly tím, co jej zejména ve světě ve 20. až 40. letech 20. století proslavilo,“ dodává kurátorka.

Od výstavy ke knize

Na vernisáži výstavy byla zároveň představena monografie Václava Šedivého pod názvem Táborský sochař Jan Vítězslav Dušek.

„Patrně nás k němu přivedla přednáška doktora Františka Fürbacha z Muzea Jindřichohradecka na téma 75. pluk na diapozitivech, kterou měl v táborském domě U lípy. Mělo to být snadné. Vždyť těch pár prací, co mohl udělat, musíme lehce objet a zkouknout. Nějaká ta náves, na ní pomník padlých, pár pamětních desek… Tak jsme to s manželkou zpočátku, tedy v září 2012, viděli. Prostě klid, odpočinek, pár výletů po okolí,“ načíná cestu ke knize autor a nakladatel Václav Šedivý.

Zkusil si proto něco o Duškovi najít na internetu. Jenže už během prvního večera měl seznam asi 60 soch, pomníků a náhrobků roztroušených po celé republice. A to byl jen začátek.

„Začal jsem pátrat systematičtěji – v Husitském muzeu mi paní Pražáková ukázala složku s fotografiemi Duškových děl; bohužel u většiny jsme netušili, kde jsou a zda ještě existují. Z depozitáře vytáhla Duškovy reliéfy významných táborských osobností – všechny jsou na výstavě – a to ještě netušila, že se v depozitáři skrývají další skvosty. Pan Červený, archivář CČSH, mi okopíroval vše, co o Duškovi našel – nakonec Dušek byl významným členem jejich církve a často pro ni pracoval. Mimo jiné našel i dávnou práci paní Hany Hubáčkové (dnes archivářky SOkA Tábor) o Duškovi, z níž jsem také vycházel. A všichni mne posílali za bývalým pracovníkem táborského muzea a výtvarníkem Petrem Brátkou, že chtěl o Duškovi psát, než šel do důchodu, že určitě poradí. Neporadil. Byl jsem za ním dvakrát – nulová odezva. Šlo to i bez něj, ale docela bych rád věděl, proč se tak zabejčil,“ popisuje strasti Václav Šedivý.

Hřbitovní turistika

Pak začala pro autora druhá část činností – korespondence s obcemi, archivy a knihovnami, bádání v kronikách, v dobovém i současném tisku a další literatuře. A objíždění měst a vesnic, lokalizace děl v terénu a focení.

„Vzhledem k tomu, že Dušek hodně dělal náhrobky, bylo potřeba procházet hřbitovy; jakmile jsme v obci našli pomník či sochu – šup na hřbitov a celý projít. Snažil jsem se přesvědčit táborské turisty, ať založí odbor funerální turistiky, ale jsou proti. Zpočátku jsem si psal, kolik jsme najeli kilometrů, ale po půl roce jsem toho nechal. Moc!“ říká Václav Šedivý.

V roce 2013 se zkontaktoval s Duškovými potomky – snachou Sylvií Duškovou a vnučkou Janou Janů, která dokonce otevřela kavárnu Café bar atelier Dušek v Mistrově ateliéru u Černých mostů v Táboře a autorovi zapůjčila rukopis dědečkových pamětí v naději, že v nich bude seznam děl. Nebyl. Paměti začínají takto: „Nechci však psát katalog ani obvyklou biografii…“. Nicméně většina vzpomínek je nakonec v monografii použita, včetně unikátní fotografie z rodinného archivu.

Po dvou letech měl Václav Šedivý poměrně dost materiálu, ale bylo potřeba, aby v knize bylo zastoupeno celé Duškovo dílo. Oslovil proto ještě veškerá relevantní muzea a galerie v republice, zda nemají nějaké jeho práce. Seznam se rozrůstal.
„Když se rozkřiklo, na čem pracuji, začaly informace přibývat. Například sestry Vandrovcovy z Husitského muzea, sumarizující válečné pomníky v okrese, narazily na několik Duškových prací, o nichž jsem neměl potuchy. Dostal jsem se i do pár táborských rodin, vlastnících artefakty od J. V. Duška; i ty jsou nyní v muzeu převážně vystaveny,“ vypráví Šedivý.

Pro knížku bylo žádoucí většinu děl lépe vyfotit, to pro autora knihy znamenalo znovu je objet a trefit dobré světlo. Když to nevyšlo, jel znovu.

„Pravda, nejel jsem do Hradce nad Moravicí, je přeci jenom kra¬pet z ruky. Ani do Vídně, po tamních Duškových stopách pátrali – nezávisle na sobě – Irena Hartlová a Jaromír Němec. A vypátrali! Díla v galeriích a muzeích mi též nafotili jejich fotografové. Ale zbytek od východních Čech po jižní Moravu jsem fotil sám. Všechny předměty z Husitského muzea vyfotil Zdeněk Prchlík, paní Šechtlová zdarma poskytla fotky z rodinného archivu, vyretušovala je a upravila,“ podotýká Václav Šedivý. Na sběr podkladů si dal čas do konce loňských Vánoc.

Nespočet hodin = dvě kila knihy

Nakonec začal psát už v půlce prosince. Souběžně s grafikem Daliborem Štěpánem pracovali na sazbě. Kniha zabrala dva a půl měsíce nepřetržité práce, 12 až 16 hodin denně. I během psaní se navíc ještě objevilo pár děl.

„A tak jsme třeba v neděli 7. února jeli do Chebu, abychom tam ve sboru CČSH po mši vyfotili reliéf Krista a jeli zpátky domů. Je pravda, že díky J. V. Duškovi jsme se dostali do míst, běžně nepřístupných, například do druhého suterénu skladu kulis Národního divadla v Praze na Albertově, kde odpočívá busta herce Karla Želenského. Nebo jsme v Dobříkově listovali v rodinné kronice senátora Václava Klofáče. A kdo může říct, že prošel všechny hřbitovy v táborském okrese, a kdyby jenom ty? Moc nás nebude,“ usmívá se autor monografie.

11. března poslal tisková data do tiskárny. „No a už 12. března jsem zjistil, že pomník z neoznačené pohlednice, který vypadá na Duškovu práci, ale bůhví, kde se nachází, stojí na návsi v Rodinově u Kamenice nad Lipou. Od té doby už vím o osmi plastikách, v knize neuvedených či považovaných za ztracené. Dušek je nekonečný!“ uzavřel Václav Šedivý.

Monografie Táborský sochař Jan Vítězslav Dušek má rozsah 400 stran a váží 2000 gramů. Napočítáte v ní 724 fotografií od 20 fotografů, autor použil 572 literárních pramenů. Obsáhlá kniha stojí 740 korun a je k dostání v Husitském muzeu v Táboře či na webu nakladatelství www.ossis.cz.