Daly si Bacha na hřbitově a vzkazují: Ať jakákoliv hudba rozezní vaše srdce i duše

V pátek 19. února se v písecké koncertní síni Trojice uskutečnil koncert, při němž vystoupila varhanice Veronika Husinecká a zpěvačka Petra Kamenická (obě jinak absolventky plzeňské konzervatoře, obor varhany). Nebývale hojná účast byla stejně potěšující, jako volba repertoáru a jeho interpretace sympatickými dívkami.

V síni útulného kostela zazněla díla z pera Johanna Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho i skladby autorů jako César Franck, Alexandre Guilmant a mimořádně vydařený finální Jehan Alain. Po krásném hudebním zážitku s půvabnými dámami, či dívkami, jsem si dovolil je požádat o odpovědi na pár otázek, které budou dozajista čtenáře Kulturne.com zajímat.

Zkraje se optám, co vás spolu svedlo - společná studia, náhoda, setkání během umělecké činnosti, již dřívější neprofesní známost...?
V: společná studia a následně i velké přátelství.
P: připojím společné zájmy.

Odkud vlastně jste, kde nyní žijete?
V: Jsem z Písku, žiji v Praze.
P: Pocházím z Plas u Plzně, kde žiji, a současně pobývám i v Praze.

Četl jsem, že spolu vystupujete již dvanáct let, to jste se snad potkaly v porodnici.
V: Už je to nějaký pátek.
P: Nějaký pátek a sobota k tomu. Teď vážně, děkujeme za kompliment.

Veroniko, jaké je to mít za obracečku not kolegyni varhanici, která zná pochopitelně poznámky o registrech - dává vám to větší prostor na interpretaci?
V: Určitě je to výhoda, mohu se více spolehnout na její samostatnost ohledně registrování, tím pádem se mohu více soustředit na hru samotnou.

A jak vím, Petro, krom zlata v hrdle též ovládáte varhany - oplatila vám někdy Veronika tuto přátelskou službu?
P: Prozatím ne, ale má to v plánu.
V: Musím nesouhlasit, registrovala jsem Petře na absolventském koncertu v Plzni a myslím, že během studií nejednou, ale už je to opravdu pár let zpátky.

K dnešnímu prostoru - již jste hrály dříve na hřbitově? (pozn. Koncertní síň Trojice se nachází v nikterak nefunerálních prostorách hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice, kde se pravidelně pořádají koncerty jak hudby klasické, tak jazzové či world music).
V: Během studií na konzervatoři jsem zde, do Trojice, chodila cvičit, kdysi tu byly ještě varhany jiné. Takže tento hřbitov je mi poněkud známý. 
P: Hřbitovy mi jsou blízké. Krom kostelíků, kde jsem hrávala, které jsou dost často ještě stále na hřbitově, jsem tam trochu i vyrůstala. Moje maminka je archeoložkou.

Veroniko, jak se hraje na zdejší nástroj, dříve majetek cestovatele Hanzelky? Je to vaše první zkušenost s ním?
V: Varhany pana Hanzelky, které byly do Trojice převezeny po povodních tuším 2002 považuji za výbornou volbu. Je velice příjemné zahrát si i jiný repertoár, než je ve většině českých kostelů možné / české baroko, jihoněmecká tvorba /, tím myslím zejména romantické i moderní skladby. V tomto případě zde lze hrát i francouzskou pozdně romantickou tvorbu, jelikož tento nástroj zvukově i technicky tuto interpretaci umožňuje.

A vy jste tyto Hanzelkovy varhany někdy ohmatala?
P: Bohužel kromě registrů, jsem nic z varhan pana Hanzelky neohmatala. Ale zvukem varhan a jejich možnostmi jsem byla nadšena. Zrovna tak i krásným prostorem kostela Nejsvětější Trojice.

Nejsem zvěd finančního úřadu, ale jen předpokládám, že vzhledem k plytké době a pokleslému vkusu populace se těžko uživíte hudbou z těchto sfér pro vyspělé, tudíž menšinové publikum.
V: Musím říct, že z mé strany je to, že se neživím jen muzikou, trochu záměrné. Nechci, aby se hudba a koncertování stalo, jak už to v „práci“ bývá, rutinou. Jsem ráda, že jsem tento obor vystudovala a nechávám si jím zpestřit každodenní běžný život.
P: Jako většina hudebníků, krom koncertování, jsme pedagogy na různých školách. Dokonce i nedávný finalista slavné prestižní Chopinovské soutěže ve Varšavě, vyučuje na Základní umělecké škole.

Na který váš společný koncert vzpomínáte nejraději a proč?
V: No já asi na trochu kuriózní koncert před mnoha lety v Okounově, kde varhany byly v takovém stavu, že jen při zkoušce nám upadl pedál a vůbec se do poslední chvíle nevědělo, zda bude koncert vůbec realizovatelný. Jinak zážitků i méně dramatických je opravdu mnoho.
P: Veronika to řekla hezky i za mě. V Okounově to bylo velmi dobrodružné. A jelikož jsem také varhanice, bylo obzvláště náročné oprostit se od neutěšené situace Veroniky a soustředit se na svůj pěvecký výkon.

Jaký máte pocit z dnešního večera - takhle plný sál jsem tu dlouho neviděl, vypadá to, že „vaši Písečtí“ vám rozumějí.
V: Určitě nás tahle velká účast potěšila, mě osobně potěšilo i to, že dorazila řada známých, o kterých vím, že vlastně vážnou hudbu ani moc neposlouchají. Ale věřím, že v publiku byla i řada odborníků, kteří na tento koncert šli účelně, a doufám, že každý si zde našel něco, co pro něj bylo přínosné.
P: Takový posluchačský zájem vždy potěší a atmosféra v píseckém kostele byla úžasná.

Oproti jiným, nyní nejmenovaným, dvojicím, zkusím zabrousit do vašeho soukromí bez upřesnění, zda jste, na což vás netipuji, partnerky i mimo pódium. Jste již v manželským stavem posvěcených svazcích? Pokud ano - máte potomka (případně tedy, zda se u něj projevuje hudební talent).
V: He he, partnerky nejsme. Potomci zatím nejsou a víc neprozradím.
P: Mé soukromí je opravdu soukromé.

Který váš autor je na pomyslné příčce coby favorit?
V: Z koncertu? Pro mě asi J. Alain. Měl docela těžký osud, škoda, že toho nestihl napsat více, určitě by bylo o co stát! Ale obecně mě hodně zajímá francouzská tvorba. J.S. Bach je úplně kapitola sama pro sebe, takže asi favorita nej nemám.
P: To je opravdu těžká otázka. Každý autor má svůj mimořádně zajímavý rukopis, myslím tím charakter díla. V každém skladateli je co objevovat, s čím se ztotožnit a v jeho hudbě čím se nechat inspirovat. Je spousta překvapivě krásných děl i v současné klasické hudbě. Jako odpověď vyberu alespoň J.S. Bacha, S.V. Rachmaninova, A. Chačaturjana. Jmen by bylo hodně.

Coby sám dosti plodně aktivní muzikant se nemohu neoptat - věnujete se i vlastní autorské tvorbě? Třeba jen pro potěchu známých, sám dobře vím, že publikum očekává a raději přijímá ověřené.
V: Dříve ano, v poslední době není bohužel času nazbyt.
P: Ne, bohužel není kdy.

Je pro vás zásadní striktní držení se notového zápisu, nebo se občas pouštíte do improvizací? Vaši známí z latino kapel vám asi potvrdí, že co se mne týče, jsem z dob působení v Praze velký příznivec improvizovaného hraní s kýmkoliv.
V: Ono v rámci interpretace konkrétních skladeb, není úplně žádané pouštět se výrazně do improvizace a tím vlastně již napsanou skladbu předělat. Samozřejmě lze improvizovat na téma z nějaké konkrétní skladby.

Nemohu nevzpomenout na loňský koncert Camerona Carpentera na Strunách podzimu v Praze - když pominu kamionem dopravené varhany v ceně 10 000 000 dolarů, na zakázku vyráběné celou dekádu let, pro mne bylo zásadní, že vše odehrál tak říkajíc mezi námi muzikanty„z koule“, aniž by potřeboval noty, a to Bacha tam bylo nemálo. Domácí obvyklé pojetí je dané tím, že noty jsou opravdu třeba, nebo že by konzervativní publikum to bralo jako něco cosi nevhodného?
V: Určitě není problém hrát zpaměti, zvlášť pokud si interpret může registrovat sám / což lze, hlavně u staré muziky – baroko /. U modernějších skladeb, kde se mění registrace často během toho, co interpret hraje, by byl bez not registrátor poněkud ztracený, pokud by se též nenaučil skladbu zpaměti.

Mám pocit, že světové publikum je trochu jinde - Cameronův vzhled a image, neskrývaná sexuální orientace, cesta na pódiu od Bacha po amerického nedechovkového Vlacha v divokých orchestrálních improvizacích (pětimanuálové varhany krom samplu 35 varhan světových katedrál jsou schopny vytvořit dojem a prostor symfonického orchestru), jsou možná, mám pocit, pro naše sály stále příliš avantgardní.
V: Myslím, že celkový postoj a poměry v hudebním světě v cizině jsou jiné než v ČR, v některých ohledech je toto bohužel negativní, ale věřím, že se najdou i pozitivní detaily.

Nicméně dámy, váš vzhled i projev nemají chybu, nestává se vám v kontextu zmíněného, že někdy se setkáte s tím, že publikum očekává jakéhosi naftalínem páchnoucího mrzouta, než jednu živelnou dívku a dlouhovlasou vílu?
V: Obecně převládá v Čechách stále mínění, že varhaník je postarší pán, takže občas se s tímto setkám, ale reakce jsou zatím pozitivní.
P: Mě naopak při vstupu na Konzervatoř překvapilo jak téměř všichni, co se klasickou hudbou zabývají, jsou krásní a nejen duševně. A varhaníci až tak velikou výjimkou nebyli. Myslím si však, že tato představa varhaníka vyplývá z postoje bývalého režimu k církvi. Nebyla to doba jednoduchá.

Předpokládám, že i vaše koncerty mohou přispět k tomu, že se tzv. vážná hudba dá zdařile interpretovat muzikanty, kteří přes svůj věk mají úctu k (nejen) starým mistrům a dovedou svoji lásku k nim předat okolí. Děkuji za váš čas, a pokud máte nějaké krátké poselství čtenářům, rád jej předám.
V: Děkujeme za podporu a účast samozřejmě, i za organizaci Kulturnímu centru Písek. Asi je jedno, kdo jakou hudbu poslouchá, pokud v něm tato hudba evokuje krásu. Takže přeji všem posluchačům, aby pro ně hudba byla vždy něčím inspirujícím, co rozezní jejich srdce. 
P: V dnešní době se přikládá příliš důležitosti péči o krásu zevnějšku, o množství peněz či majetku a zapomíná se na čistotu mezilidských vztahů, pokoru a krásu duše. Je třeba nenechat uvadnout krásná umění. Přeji čtenářům mnoho povznášejících chvil, a co nejvíce příležitostí svou duši rozzářit.