Eva Hrušková: Tatínek byl hodný člověk. I když tu už není, může lidem stále něco dát

 Jak jsme avizovali v článku "Významný výtvarník Peterka by slavil 95. narozeniny..." ZDE, přinášíme vám rozhovor s dcerou vynikajícího českého umělce - výtvarníka, grafika a milujícího člověka Františka Peterky, čtyřiašedesátiletou Evou Hruškovou. Jak na něj vzpomíná jako na tatínka i profesionála? 

Proč si vlastně František Peterka vybral malou jihočeskou vesničku Čenkov?
Bydlel vedle v Podolí, což je půldruhého kilometru od Čenkova, kam se následně přiženil. Už tam zůstal. Byl to vesnický člověk, to nám potvrdil i jeho nynější rodokmen. Všichni jeho předkové byli zemědělci, měl to v krvi a z vesnice nikam nechtěl.

Přesto hodně cestoval po světě, v Praze měl ateliér…
Cestoval rád, ale kraj kolem Čenkova ho k sobě doslova připoutal. Miloval to tam nejvíc na celém světě. Je to ostatně vidět i z jeho obrazů, v nichž se k tématu vsi vrací.

O tom, že byl vynikajícím výtvarníkem, není pochyb, ale jak jste jeho profesi vnímala jako jeho dcera v dětství?
Dívala jsem se a byla součástí. Pomáhala jsem mu. Měli jsme malou tiskárnu, byla tam taková klika, tou jsem točila a tiskli jsme dřevořezy. Pozorovala jsem, když je vyřezával, jaká dláta u toho používal. Nebo když dělal lepty přes lupu…Odmalička mě bral do ateliéru, kde vše vznikalo, a byla u toho.

Učil vás tedy nějaké techniky?
Neučil. V dětství jsem jen malovala. Tužku a pastelku jsem měla v ruce od nejranějšího věku. Měla jsem ráda knížky. Jenže mě to nějak vše přešlo. Neměla jsem na to takový talent, jako měl on. Nakonec jsem také vystudovala ekonomickou školu a prakticky celý život pracovala na poště či kanceláři.

Občas výtvarníci při tvůrčí činnosti nechtějí být rušeni..
Já byla hodné dítě. Později jako dospělejší už jsem měla jiné zájmy a nechodila jsem tam. Vím, že když dělal něco důležitého, připravoval výstavu nebo při exlibris na bienále a trienále po celém světě, to se nesměl rušit.

V kolik třeba vstával a jak dlouho pracoval?
Vstával brzy ráno a třeba až ve tři odpoledne šel na oběd, přičemž vůbec netušil, že už je tolik hodin. Byl do práce zabraný a nevěděl o čase, ba ani o světě. Někdy dělal i v noci, vydržel pracovat třeba do dvou ráno, na rozdíl ode mě. Někdy si pospal do devíti, ale to šel pak rovnou dělat, bez snídaně. A maminka se zlobila, volala na něj a on už zase neměl čas…

Co rád snídal?
Byl na jídlo naprosto skromným člověkem, který vyrůstal na statku. Jeho rodiče sloužili na statku a neměli nic, v chlívku prase, husu a nějaké slepice. Když snídal, tak čaj a chleba s máslem a medem. A byl spokojený.

Jaký byl tatínek po charakterové stránce?
Děda byl velmi skromný, příjemný a milující. Měl obrovské srdce, měl rád všechny lidi a hodně jim důvěřoval. Občas zapomínal prověřovat. Nemůžu však říct, že by toho lidi nějak zneužívali. Možná ano, ale tak daleko jsem do něj neviděla. Myslím, že ho měli rádi. Dával jim lásku a důvěru, a tak mu ji dávali také.

A jaký byl jako otec?
Moc hodný, tolerantní. Nemohu si na něj naříkat. Přísnou ruku spíše držela maminka. Zřídka kdy se k tomu také odhodlal, ale to už muselo být něco hodně zlého. Byla jsem ale hodná a bratr je trochu postižený, takže na něj bral ohledy. Jediné špatné bylo, že nebyl příliš doma. Neustále sháněl práci všude, kde se dalo, a jakékoli příležitosti se chopil. Dělal užitou grafiku, čestná uznání, pozvánky na plesy a akce. Zabíralo mu to hodně času a když dnes prohlížím jeho kalendáře, byl třeba dva dny pryč, chvíli zůstal doma a už jel zase jinam. Když byl doma, tak byl v ateliéru a pracoval.

Moc jste si ho tedy neužili…
Ale to zas ano. Bral mě hodně do Prahy, od té doby jsem si ji zamilovala. Vše mi ukázal, chodili jsme do divadel a na výstavy. Seznámil mě s jeho přáteli výtvarníky, u nichž jsme spali. Na to ráda vzpomínám. Určitě mě ani bratra nezanedbával.

Vy mu nyní neříkáte tatínku, ale dědo.
To je od té doby, kdy se narodila vnoučata, která měl moc rád a bral je třeba k rybníku v Tučapech, to si užíval. Někdo se občas pozastaví a ptá se, jaký děda? Protože si myslí, že můj děda byl také malíř. To sice byl, ale pokojů. Prostě tatínek je děda.

Bylo něco, o čem v souvislosti s tvorbou mluvil a už to nerealizoval?
Když ho postihla mrtvice. Posadili ho ke stolu a on psal dopisy a neustále kreslil, ačkoli to bylo nakřivo. Ale chtěl. Měl tu vůli. Myslím, že to ho děsilo. Že už nebude moct kreslit. Měl v hlavě plno nápadů, které už nemohl realizovat. To bylo krátce před jeho úmrtím. Jinak myslím, že nic konkrétního. On měl svůj svět a své vidění. Byl v tom uzavřený. Stačilo mu zajít do přírody a už měl svojí představu. Bylo to kontinuální tvoření a realizoval si to, co chtěl a někdy také co musel. I když ústupku udělal málo.

Tatínek tvořil v téměř nejhorší době, v době nejhlubšího komunismu. Předpokládám, že tam ale nějaké ústupky musely přijít a nebyla to pro umělce jednoduchá doba.
To opravdu nebyla. Jezdili jsme do Strakonic či v Písku do Jitexu, který chtěli kreslit. Vždy si nějaký podnik objednal diplom či čestné uznání a to musel plnit, aby se uživil. Žádné zvláštní problémy ale neměl, byl mimo dosah režimu, stranou. Byl sice v komisích, například Alšovy jihočeské galerie – tam to byl ale jen nákup věcí. Realizoval se v Hollaru, ale dělal to, jak to šlo. Například se zabýval hodně dřevořezy, které byly režimem a odbornou veřejností oblíbené. Také jeho exlibris, ty byly uznávané světově a dostal za ně spousty cen. Ale neprodáte je. Občas jsme prostě neměli peníze, v 60. a 70. letech to bylo docela špatné, potom se to zlepšilo.

Jak jste zmínila, pan Peterka byl členem výtvarnických spolků - Hollaru a M57, na koho z kolegů nejvíce vzpomínáte?
Měla jsem moc ráda Vladimíra Tesaře, a on mě taky. Psal mi do památníčku a mám to do teď. Vzpomínám na pana Plachtu, Šerých, Suchánka, Komárka, Peška, ředitele Národní galerie Kotalíka, s nímž se měl tatínek rád. Dále pak na flétnistu Václava Žilku, který s harfistkou Dagmar Platilovou vždy zahajovali tatínkovi výstavy, kde to tedy šlo. Všichni ti výtvarníci k nám do Čenkova jezdili. Uvařili jsme oběd, popovídali…Ještě dnes se směji, když si vzpomenu, jak mě a kamarádkám půjčil Radko Plachta svůj pražský ateliér. Týden jsme tam byly a zrovna tam praskla voda a my nevěděly, co s tím. To byla mela.

Také dělal věci do architektury. Kde na veřejnosti je možné tuto tvorbu vidět?
Dělal hodně mříže. Například v Soběslavi u vchodu do Blatského muzea, další je k vidění na hradě Žumberk. V Hotelu Zlatá loď v Týně nad Vltavou má obrovskou tepanou zlatou loď, jestli to tam je, nevím. Prý ji někdo ukradl. Hodně restauroval v kostelech kříže a křížky, odkud všude, netuším, pamatuji, že opravoval ten v malšickém kostele.

Máte vůbec nějaké své oblíbené dílo?
V tom množství, to jsou tisíce položek, opravdu nemůžu vybrat jeden. Mám ráda z každého období něco. Koláže, ranou tvorbu, úžasné novoročenky, exlibris. Neumím plavat, ale jsem unešená z moře a lodí. Tatínkovo barevné kresby lodí, pro ty mám fakt slabost.

Jaký je v současné době zájem o dílo Františka Peterky?
Od úmrtí měl zatím jen sedm výstav – v Hollaru, v Divadle Oskara Nedbala v Táboře, Sudoměřicích u Bechyně, dvakrát v Malšicích, Soběslavi a teď tady v Husitském muzeu. Z Prahy nebo od jinud se zatím nikdo neozval, netrápím se tím. Jsem ale za každou výstavu ráda. Je hezké dědu připomínat, aby ho lidi měli stále v paměti a věděli, že i když tady není, může jim stále něco dát.

Obsáhlou výstavu o zhruba 250 pracích významného výtvarníka a grafika Františka Peterky přichystalo Husitské muzeum v prostorách Staré radnice v Táboře. V expozici k jeho nedožitým 95. narozeninám, která navazuje na letní výstavu v Soběslavi, návštěvníci najdou i díla, která před tím nebyla vystavena nebo jen sporadicky.  K výstavě, která potrvá do 3. dubna, byl vydán katalog, byl vydán i katalog o 20 volných listech - vybraných reprodukcí jeho tvorby.