Tarapaca Jazz pokřtí první desku. Kmotrem je jazzman Milan Svoboda

Stejně jako zraje chilské víno Tarapaca, zrála táborská kapela stejného názvu k tomu, aby vydala své první plnohodnotné album. Tarapaca Jazz Band nic neuchvátal a po deseti letech debut Voices pokřtí v pátek 17. května od 19 hodin v Divadle Oskara Nedbala. A kmotrem bude skutečně mistr jazzu, Milan Svoboda. Rozhovor  poskytl kapelník, učitel Ježkovy konzervatoře v Praze, Jaroslav Bárta.

Deset let, dali jste si načas…
Mezi tím jsem vydali dvě dema krátce po vzniku kapely. Jeden s bubeníkem Rasťou Bartošem a po dvou letech s bubeníkem Tomášem Hájkem a malým pěveckým sborem. Kapela neustále zrála do bodu, kdy to mělo přijít. Formoval se repertoár i obsazení skupiny. Odešla Eliška Faicová a Rasťa, přišla Petra Kratochvílová a Tomáš Hájek, který byl na dva roky nahrazený Petrem Balášem. Chvíli s námi zpívala i vynikající Lenka Novotná, která si v současnosti užívá pobytu v Brazílii. Stabilní stav nastal až před rokem a půl a dozrála doba. Už nyní má vydání desky pozitivní vliv, skupinu to stmelilo ke společnému cíli. Vždy je dobré, když kapelu něco někam vede. Doufám, že díky stávající energii zahájíme novou fázi koncertování a kreativity, kdy začnou vznikat nové věci.

Kolik písní na albu najdeme?
Na desce je deset tracků, tedy devět písní. Jedna je totiž rozdělená na dvě stopy. První část tvoří saxofon v kombinaci s muezínským zpěvem našeho bubeníka Tomáše Hájka, v druhé polovině už hraje celé kapela našláplý song.

Kdo byl skladatelským motorem?
Většinu skladeb jsem napsal já, včetně textů. U titulní písně Voices vytvořila text zpěvačka Petra Kratochvílová.

Texty na desce jsou předpokládám v angličtině.
Ano, ale nyní se rozhodujeme, zda se do budoucna přiklonit k českým, nebo zůstat u anglických. Na Ježkově konzervatoři jsem odučil několik výborných textařů, s nimiž jsem začal spolupracovat. Jsou schopní vygenerovat kvalitní české texty, které například hraji v duu se zpěvačkou Petrou a některé v současnosti zhudebňuji a myslím, že by byly použitelné v kapele. Uvidíme, zda u ostatních členů projdou. Jinak diskuse o tom, zda české či anglické texty, už v kapele proběhla. Nikdo s češtinou nemá problém. Mateřština má tady výhodu srozumitelného sdělení, zatímco u angličtiny je to taková hezká zvuková věc, u níž si dá možná někdo práci a přeloží si refrén či nějakou odtušenou větu, jež se opakuje. Půjde tedy o to, zda se nám podaří češtinu, která má přízvuky na první slabice, propojit s naší, americkou hudbou. Je těžké to spojit tak, aby to nepůsobilo strojeně, krkolomně.

Zmínil jsi politiku kapely. Jaký režim u vás funguje?
Feudalismus! (smích) Ne, spíš jde o jistou demokracii. Zásadní témata probíráme a řešíme společně, ale když je šest různých názorů, tak ve výsledku rozhodnu já. Někdy to má pozitivní dopad, to se projevilo například při míchání desky. Každý měl svůj názor, což bylo neproduktivní, protože výsledek byl nesourodý. Dopadlo to tak, že jsem zůstal ve studiu sám a fungoval v roli producenta s tím, že jsem reagoval na připomínky hráčů. Někdy to ale nevyjde, jako například při promofotkách. Musel jsem to narychlo rozseknout a kapele se nelíbil rozpočet.

Jak dlouho jste desku připravovali?
CD začali točit loni na podzim a proces natáčení nebyl tak dlouhý. Hrubá stavba, bicí, basa, klávesy, jsme stihli natočit za dva dny. Následovala fáze dotáčení dalších nástrojů a zpěvu, ta se táhla do přelomu roku. S novým rokem nastala doba mixování a masteringu. To mě velmi překvapilo. Myslel jsem si, že celé CD bude za dva dny zmixované a zmastrované za den, jenže mixování jedné písně trvalo zhruba deset hodin!

Byla nějaká skladba, která vám dala vyloženě zabrat?
Některé věci byly samozřejmě náročnější. Třeba ve skladbě Makropulos, která je tanečnější, je hodně postprodukční práce, kde se dotáčely samply a syntezátory. Jiné písně šly dělat jako přes kopírák, jen se „vymazlily“ dohráním dalších zvuků, aby finální výsledek byl hutný a komplexní.

V jakém hudebním žánru se deska nese, protože máte jazzový základ, ale hudba se za deset let dost změnila…
Album je trochu malou retrospektivou Tarapacy. Ohlédnutím za deseti lety fungování kapely. Posluchač na albu najde písně staré až sedm let jako UFO nebo Fighting with the Bale, kterou jsem tenkrát napsal pro naší zpěvačku Elišku Faicovou. Asi to byla i moje první autorská zpívaná věc. Zároveň UFO předznamenalo funkovější éru kapely. Postupně se Tarapaca od jazzu odklání, vlastně ten přídomek „jazz“ v názvu je čím dál méně odpovídající tomu, co kapela hraje. Do budoucna v tom budeme pokračovat, chtěli bychom se dostat do roviny písniček, které budou proaranžované, zpívané a bude potlačená úloha instrumentalistů-sólistů.

Proč tato cesta?
Jeden z objektivních důvodů je to, že vyjma mě se nikdo aktivně jazzu nevěnuje a nevěnoval. Na to, aby kapela získala jazzový zvuk, obstojný i na naší české scéně, by bylo potřeba se na to zaměřit a myslím, že to ani není v možnostech skupiny dosáhnout jedinečného jazzového zvuku. Zatímco když se napíše hezká píseň, která se dobře zahraje, může být dobrá a nemusí odhalit slabiny muzikantů. A ty každý z nás má.

Jaké máš slabé stránky?
Co mám vlastně za slabé stránky? (smích) Hmm, rytmus! Pak tak například: Nyní natáčím pro kapelu Žentour hammondové klávesy, kterým jsem se nikdy nevěnoval. Mají specifický zvuk i styl hraní. Narazil jsem na to, že si s tím nevím rady. To je jedna z věcí, kterou neobsáhnu. Snažím se být univerzální, což je někdy nevýhoda. Nikdy třeba nebudu jazzový klavírista takový, abych někoho jako sólojazzový klavírista jako Karel Růžička či Martin Brunner někoho zaujal. Vždy budu fajn doprovod, který neudělá ostudu.

Album jste pojmenoval podle titulní písně Voices (Hlasy), nebo je v tom nějaký jinotaj?
Byla píseň Voices, termín je tajuplný a můžeš si pod ním představit vše. Text je rovněž neurčitý, protože není zřejmé, zda jsou to hlasy, které ti zní v hlavě, nebo jsou to ty reálné vedoucí tě životem. Zároveň hlasy jsou také zvukovým projevem, prostě se to na CD hodilo. To jsem asi neřekl dobře…(smích)

Jsou na desce nějací hosté, nebo to táhnete sami?
Jedním z neplánovaných je Filip Chabr, malý syn našeho saxofonisty Davida. Zazpívá úryvek z refrénu skladby Makropulos, která se mu líbí a David si ho při zpívání natočil. Druhým hostem je člověk, který nám CD ve svém studiu Spálená natočil, mixoval a masteroval, kytarista Miroslav Šmilauer (pozn. red. kapela Lanugo, Černý Mosty, MED aj.). Zahraje v jedné skladbě sólo na kytaru.

Kdo se podílel na vizuální podobě alba?
Fotografie udělal Miloš Vatrt, grafický návrh dělal můj spolužák z gymnázia, grafik Matěj Hrubeš.

Kmotrem desky je Milan Svoboda, jak se vám ho podařilo na křest přilákat?
Na Ježkově konzervatoři působím asi jedenáct let a několikrát jsem zaskakoval ve školním big bandu, který Milan vede. Máme relativně kamarádský vztah. Z osobností, jež by mohly být kmotry, nás napadl právě Milan Svoboda a Karel Růžička. Shodou okolností jsem je chytil v kabinetě, jak si spolu povídají. Oba jsem je tedy požádal najednou. Z pomyslného souboje vyšel jako vítěz Milan. Máme z toho radost, je to nejen skvělý muzikant, ale skladatel a teoretik na poli jazzové harmonie, která byla od počátku tuzemského jazzu zanedbávaná. Současně je milovníkem vína Tarapaca, což nám nahrává!

To bys mohl připomenout, jak vznikl název kapely…
Možných názvů bylo tenkrát v diskusi mnoho, třeba Jazz Caravan. Kytarista Josef Okrouhlík koukal na nějaký pořad o vínech a objevila se tam Tarapaca. Slovo se mu zalíbilo. Abychom nebyli jen víno, dali jsme si přídomek jazz, který nás v tu dobu maximálně zajímal.

Pijete toto víno?
Jistě, nesmí chybět na žádné kapelnické akci!

Jsi profesionální hudebník, čím je pro tebe Tarapaca?
Především skvělá parta lidí. Jsme sice z poloviny amatérská kapela, přesto však má každý z nás své jedinečné kvality. Společnou je nám láska k naší hudbě a opravdu dobré přátelské vztahy, což je nenahraditelný základ, bez kterého by to nefungovalo. Pro mě osobně je to takové dítě. Jednou jsem byl na táborském náměstí, hráli tam zrovna vynikající Quattro Formaggi a někdo pronesl: „Ti hrají, to ta naše Tarapaca se může jít zahrabat!“ To mě zabolelo. Je přece jasné, že naši kluci se nemohou porovnávat s profesionály! Mám ke kapele rodičovský vztah, miluji své dítě i přes jeho nedokonalosti.

Debutová deska Voices skupiny Tarapaca Jazz vyšla v nákladu 500 kusů. K dostání bude na webu kapely, koncertech a přemýšlí se i o distribuci. Cena za jedno CD je 200 korun.