Literární večer 2013: Sobotní deklamace pro všechny zbloudilé duše

Jak jsme avizovali v předchozím článku, šestý Literární večer pokračoval v Českých Budějovicích i v sobotu 19. října. V hudebním klubu Velbloud se tentokrát představily celkem čtyři kapely. Jako první vystoupila dívčí kapela z Třeboně Pytel Blech, kterou jsem bohužel nezastihl, takže o ní budu referovat jindy. Další hudební projekt Nuly, který obohatil festival hudby a literatury, jsem již nepropásl, a proto patří první řádky krátké reportáže právě jim.

Svůj život popsal bych, plácnutím do vody

Budějovická kapela se na pódium vplížila dosti nenápadně. Celkový projev Nul je jaksi outsiderovský. Nemluvím zde ale o nějaké image, spíše o tichosti v krajině řevu, jež zastupuje jejich muzika. Pod velmi agresivními linkami, se občas skrývá vodopád něžné melodie. Jakubovo texty se na jednou stranu chtějí vzepnout proti ,,bolesti“ světa. Na druhou stanu si ale interpret uvědomuje, že boj je předem prohraný. Sysifovské snažení je zde tedy přítomno po celou dobu. Výkřiky do tmy ale přesto existují, řev není zakázán. Tyto faktory pak s dobře provedenou hudbou dávají Nulám tolik potřebný přesah.

Kdopak by se vlka bál, když ovcí tolik je

Třetí v pořadí vystoupila pražská kapela Schrödingerova kočka, jež je složena ,,pouze“ ze tří členů. Této hudbě nesporně vládne saxofon, jemuž vytváří pevný základ jazzově přesně zahraná basa s bicími. Při poslechu jsem se nemohl ubránit srovnání s kapelou Krásné nové stroje, jelikož frontmanův projev mi nesmírně připomínal zpěv Stanislava Diviše. Dále je také potřeba vyzvednout texty kapely, jelikož málokomu se v tak málo slovech podaří říci tak hodně.

Naučím tě tančit, naučím tě milovat... 

Večer uzavírala opět českobudějovická kapela Hameln. Ve stručnosti bychom mohli říci, že na úplný konec jsme viděli magické divadlo, kdy vstup byl jen pro pomatené. Hermann Hesse by měl jistě radost, že i ve 21. století jsou jeho slova stále aktuální. Nad podkladem, který vytvářela nasycená baskytara s údernými bicím plul pláč houslí mísící se s bohatými zvuky elektroniky.
Frontman kapely Gruss působil vskutku jako pištec, který svolává svou deklamaci všechny zbloudilé duše. Naprostá syrovost slov, plačtivý nářek, nahé vyznání. Nevím kde mají Hameln hranici, ani nevím zda v chaosu mohou najít řád. Jejich další cesty ale rozhodně nebudou osázeny květy.