PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Punkáči Qýchodu zavzpomínali a vzkazují: Bude nám padesát a furt to budem řezat!

Punkáči Qýchodu zavzpomínali a vzkazují: Bude nám padesát a furt to budem řezat!

Čtvrtek, 07.11.2013 / rozhovor

 

Táborská kapela Qýchodu je legendou českého punku. Byla u naprostých začátků tohoto žánru v České republice, hrála se souputníky jako E!E, Třemi sestrami i zpěvačkou Janou Kratochvílovou, jenže se kvůli pauze z „první ligy“ punkové scény ztratila. Skupina nyní slaví 25 let od založení, a to koncertem v táborské budově Střelnice v pátek 8. listopadu. Od 20 hodin uslyší návštěvníci novou sestavu kapely, hosty a dojde prý i na překvapení. Zakládající člen, bubeník a zvukař Jaroslav Nový a kytarista Vlasta Vácha zavzpomínali, jak to kdysi chodilo a připomněli dobu, kdy hrát na veřejnosti se nesmělo.  

Začněme tedy od píky…
Vlasta Vácha: Kapelu zakládal Jarda Nový s Radimem Tvrdíkem, kteří měli skupinu Fukar band. V roce 1985 šel Radim na vojnu, když se vrátil, potkali se někde na diskotéce a upekli Qýchodu. Já s baskytaristou Tomášem Cílkem jsme přišli asi rok a půl poté. Tehdy jsme vystřídali kytaristu Robina Orla a basáka Ondřeje Kadlece. Kromě těchto pak skupinou prošli baskytarista Jiří Šorm a zpěvák René Petr.

Jarda Nový:
Když to vezmu úplně od začátku, punk tu vůbec nebyl. Až pak tu byla parta asi čtrnácti lidí z Tábora a Sezimova Ústí, kteří začali na punk chodit. Vládla hluboká totalita, Radim byl spíš na žánr nová vlna a já jezdil do Prahy na burzy s gramodeskami. Tam jsem si koupil tu svou první punkovou, The Clash. Bylo to neuvěřitelně drahé. Můj plat byl třeba 1200 korun a desky stály 300. Navíc v Rakousku vysílali hudební pořady, kde se už punk běžně na konci sedmdesátých let objevoval, tady to bylo zpožděné, přišel až tak roku 1982. To začínal i punk v Praze a já tam pár lidí potkával. Řekli jsme si pak, že zkusíme něco hrát. Radim na kytaru a já na bicí. Odehráli jsme pár narozeninových a silvestrovských akciček na způsob punku.

Jak vás, punkáče, vnímalo okolí?
J.N.: Mít náušnici v uchu? To vůbec nehrozilo! Být jinak ostříhaný, než jsi na fotce v občance? Vůbec. Přišel jsi do hospody a i staří fotři na tebe hlásili. Praxe byla, že vás chytili policajti, odvezli na služebnu a ostříhali vás. Nosili jsme kohouta a ocvočkované bundy, ale… Během cesty od nádraží ke Křižíkově náměstí (pozn.red. necelý kilometr) tě třikrát kontrolovali policajti. Když člověk vypadal jako na občance, bylo to v pořádku. Běda ale jak ne! Od začátku tu byli u punku lidé jako Jedlička, Vlasák, Pavel Švec s punkovou kapelou Marná sláva, Richard Fischer, Markéta Součková, Hana Řezanková a další. V Písku a Strakonicích bylo punkáčů víc.

Zmínili jste setkání na diskotéce. To asi nebyly takové ty dnešní…
J.N.: Ono se řekne diskotéka, ale ono tu nic jiného nebylo. Každou středu v Sezimově Ústí na Hiltonu se mladí scházeli a hrál jim Dj Pavel Prášek. Samozřejmě se také jezdilo na rockové zábavy, nebo na koncerty strakonických punkáčů Telex.

Punkových akcí asi ale moc nebylo.
J.N. Nebylo to jako dnes, že když je akce, tak nikdo nezvedne zadek a je doma. Většinou to byla jedna punková akce v Jihočeském kraji a jezdili na ni lidé z Tábora, Strakonic, Plzně, Příbrami, Písku, Prahy a Budějovic, kde ale punkáčů moc nebylo. Všichni jsme se znali. Koncerty byly tajné, hrát veřejně neexistovalo. Pronajal se sál v nějakém největším „prdelákově“ a tam se jelo. A ne že lidi přijeli autama, buď tam spali, nebo se jelo do rána. Ne jako je to dnes, to není žádný punk.

Předpokládám, že Veřejná bezpečnost měla v tu chvíli pohotovost.
J.N.: Koncerty byl hlídané. Když hráli třeba Telex, čekali na nás příslušníci už u vlaku. Vůbec nás nikam mnohdy nepustili, některé punkáče hned zatkli. Strhávali z nás placky, cvoky a náušnice, zabavovali bundy. Mám dodnes schované články o prvopočátcích punku z tehdejšího tisku, kterak komunistický režim s punkem bojoval. Tehdy bylo méně kapel, bylo to jiné, dnes hraje každý, když to tak řeknu.

V.V.: Občas se koncerty schovávaly pod hlavičku SSM (pozn.red. Socialistický svaz mládeže), například když měl nějaký svazák, to se dalo hrát. Jinak musely být na veřejné hraní přehrávky.

Lze tedy tvrdit, že Qýchodu je počátek punku v Táboře?

J.N.: To určitě! Ještě tu byla skupina Lesní tišinka, ti ale hráli underground. Troufám si říct, že jsme byli i mezi prvními v Jihočeském kraji. Byli tu starší Telex, budějovická Třetí doba a něco měl Písek. Ono to taky Táborem končilo, protože směrem na Vysočinu, Pacov to byl samý metal. Kolikrát jsme tam dostali přes držku. Dorazili místní vidloši a byla mela. Moc se proto koncertovat na tuto stranu nejezdilo. Zato k nám jezdili například Slováci, protože tam to bylo úplně v pr…Hodně utažený.

Dnes se lidé na koncerty zvou skrze sociální sítě, mobily, emaily, plakáty. Málokdo si asi dovede představit, jak se taková akce svolá bez těchto nástrojů. Jak to fungovalo?
J.N.: Bylo to podobné dnešním tajným koncertům skinheadů, byly jen pro pozvané. Posílaly se dopisy, nebo spíš se to říkalo dlouhodobě dopředu, třeba na těch koncertech. Byly to ojedinělé akce. Ne jako dnes, že se hraje každý týden a postrádá to úroveň.

Za dobu existence kapely jste spolu museli zažít hodně. Nad čím se dnes zasmějete?
V.V.: Historek je spousty, ale nejvíc se mi vždy líbila ta, kdy jsme někdy v roce 1990 hráli na náměstí v Českých Budějovicích na podporu nějakého klubu. Při skladbě Tango přišel k Jardovi starý děda o holi, připleskl mu na čelo stokorunu a povídá: „Konečně pořádná písnička!“ Smáli jsme se tomu dlouho a navíc, sto korun tehdy bylo hodně peněz. Dodal bych, že staré písničky, jako je třeba právě Tango či Invaze Qýchodu, hrajeme dodnes. Lidé je chtějí, ty novější zas tolik úspěchu nemají.

Neskřípe to občas mezi vámi?
V.V. S Tvrdíkem a Petrem „Bakčou“ Bakalerovem z kapely E!E jsem byl na učňáku. Byl to celý takový punkáčský ročník. Právě díky Bakčovi jsem začal punk poslouchat, byl jsem spíš metalový. A dodnes se mi líbí ostřejší věci. S Jardou se známe ještě ze základní školy, takže na nervy si občas lezem, ale v těch zásadních otázkách, jako nesnášenlivost vůči tehdejšímu režimu nebo směru Qýchodu, jsme za jedno.

Mluvil jsi o nesnášenlivosti k minulému režimu, ale název Qýchodu zní „provýchodně“. Jak tedy vznikl?
V.V.: Přesně takto to totiž bylo napsané křídou na mostě v Čekanicích. Radimovi s Jardou se nápis líbil, a tak ho použili.Východ narušuje to „Q“ a je to celé spíš recese. Naše texty byly a jsou proti komunistickému režimu, který jsme všichni nesnášeli.

Vedete údaje o odehraných koncertech, je nějaký, který vám utkvěl v paměti?
J.N.: Nechci se nějak chlubit, ale hráli jsme s Třema sestrama v táborském kulturáku. Měli jsme zvukovku a Fanánek říkal, že nám to hraje. Jeho zvukař mu pak odpověděl, že jsme lepší než oni. Mastili jsme to pěkně. Průšvih byla ta naše pauza, po níž se vše změnilo…

V.V. Počty bohužel nemáme, ale loni se nám podařilo zahrát v Písku s anglickou punkovou legendou 999. To bylo super, pro nás skutečně bonbónek. Na začátku jsme také hrávali s „Éčkama“, N.V.Ú, Visacím zámkem, Zónou A, S.P.S. a kdybychom neměli pauzu, jsme možná také někde jinde. Prodleva je znát a těžko se vrací zpět. Také jsme v roce 2008 hráli s Janou Kratochvílovou, to byl pěkný úlet! Bylo to ve Strakonicích na nějakém festivalu. Byla tam s doprovodnou kapelou, muzika skvělá, ale ona je fakt mimozemšťanka. Je asi někde jinde než my.

Mluvili jste s ní?
V.V.: Jo jo, říkala, že z nás cítí spousty energie. Potkali jsme ji na chodbě a ona na nás, že jsme mladí, krásní, plní elánu. V duchu jsme si říkali: jo, kdybys věděla, kolik nám je…

Můžete v krátkosti shrnout diskografii Qýchodu?
V.V. V počátcích jsme nahrávali na audiokazety a první nahrávka Invaze Qýchodu vznikla v roce 1990, natáčel ji dnešní zvukař Petr Přívozník ve zkušebně Na Sadech. Byl to děs běs, nahráli jsme to za den, dva. Druhá deska Všechno už je v prdeli přišla o rok později, nahrávaná už v brněnském studiu. Následovala „Bestovka“, kterou tvořily dvě předchozí nahrávky. Vtipné je, že jsme ji nevydali my, ale někdo to udělal za nás. Zvuk někdo vyčistil a dal si s tím práci. Kolovalo to pak po intranetu na nějakých vysokoškolských kolejích, kde desku objevil náš tamní kamarád s tím, že jsme něco vydali. To bylo překvapení. Pak přišla pauza, po ní jsme v roce 2009 nahráli kompakt Tady střílím já s tím, že ve studiu jsme k tomu přihráli čtyři skladby z dob minulých jako vzpomínku v lepší kvalitě. Od té doby to takto děláme pokaždé a dělat budeme. Nechcem se hrabat v minulosti, jde o zachování skladeb z kazet a dát jim nový kvalitnější zvuk. V roce 2011 jsme udělali ještě album Voheň. Jinak jsme vyšli i na různých kompilacích, třeba se strakonickým Telexem, k němuž nás často přirovnávají. Prý máme jihočeský zvuk…

To znamená co, čím je charakteristický?
V.V. Loni jsme hráli v Hradci Králové. Po koncertě jsme se na baru doslechli, že „jihočeský vítr je krutý, zníte jako Telex, je to prostě masakr, čeští Exploited“. Hrajeme tvrději a máme asi blíž ke starýmu punku, kořenům. Dnes se punk rozvětvuje a někdy nevíte, zda je to pop nebo punk. Kapely zní všelijak. My se chceme držet oldpunku. Bude nám padesát a furt to budem řezat.

Nedávno jsem zaslechl drum&bassový remix jedné skladby Sex Pistols. Lidé v klubu na něj reagovali i tak, že na punkáče se nesahá. Jak tohle vnímáte vy?
V.V.: Vnímáme to stejně. V klubech, kde se pohybujeme, se takto naštěstí nehraje. Tohle nevím, co muselo být za hrůzu…
J.N. Dnes dělají remixy ze všeho…

V současnosti jste nahráli promodesku Aktual xicht…
V.V.: Pro to jsme se rozhodli po odchodu zpěváka Rendy. Cílem je posluchačům přiblížit aktuální tvář Qýchodu, aby věděli, kdo zpívá a jak to zní. Přijde nám jako podvod se schovávat za CD Voheň, když takto nezníme. Aktual xicht tvoří pět přezpívaných písniček z Vohně. Doděláváme obal a k dostání bude na mailu, koncertech, facebooku, webovkách či bandzone.

Jaká je současná sestava a proč letos došlo k obměně?
V.V. : Já kytara a řev, bicí stále Jarda, Zbyněk Fíla baskytara a kytara Palo Koyš. Jirka Šorm s námi hrál od roku 2008, kdy jsme asi po třinácti letech opětovně začali hrát a slavili jsme dvacetiny vzpomínkovým koncertem na Housově mlýně. Jenže loni také skončil z časových důvodů. Radim chtěl hrát jiný styl a Renda skončil, protože jsme potřebovali zpěváka s tvrdším, ostřejším hlasem. Renda je víc bigbítový, což nám starý punkáči vyčítali.

Čím je teď Qýchodu po hudební stránce?
V.V. Rádi bychom, aby z toho šla energie, aby to bylo stále dravý jako tenkrát. Agresivní punk, tak bych to viděl…

V pátek budete oslavovat 25. narozeniny, co návštěvníky Střelnice čeká?

V.V.: Večer vystoupí například kapela Kovošrot, která nehraje, ale ukecali jsme je. Dalším hostem jsou Ramones revival. Ty jsme sice neslyšeli, ale Telex nám je doporučili. Máme i jedno překvapení, ale to necháme pod pokličkou. V sobotu pak hrajeme v jistebnickém kulturním domě s E!E, Spank a S.P.S. Bude to náročný víkend.

Co je pro vás po 25 letech na punkové scéně známkou punku?

V.V.: Chlast, ženský a rokenrol. A přihodím jednu příhodu z nedávného koncertu v Černovicích, kdy jsem hrál a najednou mi na můj aktuál xicht přilétly dámské kalhotky. A holčina se přiznala. To se mi ještě nestalo, bomby na hubu…
J.N.: Ticho…

Nějaké přání k narozeninám?
J.N.: Koncerty, průměrně. Všeho moc škodí.
V.V.: Abychom už zůstali v této sestavě. Pohoda, klídek, tabáček...


Autor: David Peltán





Mohlo by se vám zamlouvat

 

 




Kultura dnes


Amnestie

Kino / film / česko-slovenské drama
Kulturní dům Veselí nad Lužnicí
28.01.2020 od 20:00 hod.