PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Snad to byla poslední, doufala servírka. Lucky Pery zažil skvělý žánrový výlet

Snad to byla poslední, doufala servírka. Lucky Pery zažil skvělý žánrový výlet

Pondělí, 16.12.2019 / fotoreport + článek

 

Pod hlavičkou Chest Booking se v jindřichohradeckém klubu Lucky Pery konal žánrově různorodý koncert industrial-popově laděných Noisetrap, urputných podzemníků Velo a místní písničkářky Martiny von W.

Přicházím tak akorát půl hodiny před začátkem koncertu. A protože nechci rozrušovat skromnou atmosféru zatím cirka deseti návštěvníků s tužkou, papírem a telefonem v ruce, vycházím na „ochozy“, kde mi dochází, že tam sedím asi teprve podruhé v životě. Prostě nemám rád, když se na koncertech sedí, nepřišel jsem přece s rolákem a barevnejma ponožkama na jazz. Rád bych napsal klasickou frázi, že se místo pomalu plní, ale před začátkem koncertu první vystupující nás může být i s ostatními kapelami a klubovým týmem málo přes dvacet. Přesto se na tenhle „školní výlet“ těším.

Na podiu se jako první objeví hradecká Martina von W, léta vystupující pod pseudonymy Pensée, poté Pansy. Cestou do klubu přemýšlím, jak to dnes pojme: „Bude hrát na akustiku, přiveze si doprovodnou kapelu?“. Nakonec zůstávám u vytržení, když zjistím, že na támhleto zvláštní SG bude hrát Martina, a to sólově. Absolutně okamžitě si vzpomenu na Normu Tanega a např. video k její písni „Walkin´ My Cat Named Dog“.

Kytara, která je dominantou spíš tvrdších stylů, má dneska doprovázet folk-popový, „úplně normální písničky“, jak Martina sama na začátku koncertu říká. bez lampovejch zesilovačů, boosterů, fuzzu a overdrivů? „No tak to teda uka!“, říkám si. A ono to nakonec celkem funguje – jako kdyby tu kromě osvětlovače byl zaměstnanej i chlápek na kontrasty – písničky mísí jemnost a existencionalismus a občasnou syrovost ukrytou v textech. Je nás tu pár, ale i těch pár holek pod podiem zná a zpívá si texty s Martinou a je znát, že se svou cílovkou to umí.

Po Martině se na podiu začnou formovat již předzvučení Noisetrap. I přes takřka vylidněný klub kapela nepůsobí unaveně a laxně. V jejich nasazení a energii je souhra znatelná od prvního songu. Jedinou otázkou jako vždycky zůstává, jestli je technické zázemí klubu připravené na hlasitostně exponovanější koncerty a člověk se tak jako vždy bojí: „Budou dneska slyšet vokály?“ Hlas zpěvačky ale proniká klubem a jeden se nestačí divit. Čekal jsem, že přijede nějakej takovej ten studijovej trip-hopík s čistym vokálem holky bez osobnosti, která se ani jednou během koncertu nepohne. Chyba. Zpěvačka se dře skrz hluk příznačný pro Lucky Pery ven a nepoleví ani na chvíli, bubenice si v druhý části začíná užívat koncert způsobem, jako kdyby byla ve zkušebně na oslavě narozenin jednoho z členů a kytary s klávesákem dotváří dojem nadhledu, jistoty a profesionality. Možná o nich ještě uslyšíme.

Poslední jdou na jeviště Velo. Nemám problém přeblikávat mezi žánry a náladou jednotlivých aktérů, ale je mi jasný, že Velo budou sekerou, co protne celej večer v tomhle místě, kde 1/5 jsou zaměstnanci, 2/5 kapely a 2/5 příchozí. Od prvních aranží je mi jasný, kde jsem. Jako kdybych se octnul na alternativní mši.

Zpěvák má až hypnotickej pohled bez mimiky, kterej nelítostně zabodává na pár heretiků, co v klubu ještě zůstali. Kazatel je to správný slovo, co budete hledat k popisu démonický bytosti, která nejagresivnější momenty protíná extatickými výkřiky trumpety, jež i přes to, že začne v druhý polovině získávat na určitý monotónnosti výrazu, neustále funguje a protíná stěny a valy kytar.

Kapela a zejména zpěvákův projev připomíná českej underground z dob komunismu, kdy slovo „underground“ mělo váhu a slovo „báseň“ nebylo šestiřádkový zvracení povrchních emocí duševně nehotových rádoby osobností na Instagramu.

Když sleduju kytaristu a v hlavě bych si vypnul zvuk – chvílemi by mi přišlo, jestli náhodou nehraje nějakou táborovou píseň, vzhledem k tomu, že mi přijde, že rád nechává prostor strunám kolem nultýho pražce, což mi přijde naprosto geniální. Jednoduchý koncepty jsou správnou prací s „hlukem“ vystřelovaný do sfér, kam se málokomu podaří vejít. Co přijde dál? Řev lesa při lovu, zvuk trouby apokalypsy? Nejspíš ne – byly by překřičeni. A zatímco servírka po konci každýho dalšího tracku prosebně vykřikuje: „Doufám, že už to byla poslední“, já nedokážu tutlat nadšení. Schovávám tužku, i papír, i telefon se slovy: „Na tohle prostě nezapomenu!“ Nezapomněl! Pro všechny, kteří fandí noise rockovým fůzím a chtějí jít na underground, aniž by se za to slovo samotný nemuseli stydět, jsou Velo povinnost!




Fotografie


Autor: Adam Magaly





Mohlo by se vám zamlouvat

 

 




Kultura dnes


Amnestie

Kino / film / česko-slovenské drama
Kulturní dům Veselí nad Lužnicí
28.01.2020 od 20:00 hod.