PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


V rámci cyklu Spisovatelé do knihoven zavítal do Tábora Ondřej Hanus

V rámci cyklu Spisovatelé do knihoven zavítal do Tábora Ondřej Hanus

Čtvrtek, 25.04.2019 / fotoreport + článek

 

Poezií lze vyjádřit naprosto vše. Může vás rozesmát, rozplakat, můžete díky ní vyjádřit zlost, lásku nebo odpor. Poezie je plná krásných slov, která ve vás vždycky nějaký dojem zanechají. Ať už v pozitivním či negativním slova smyslu. Okouzluje nás už po celá staletí a s každým dalším narozeným básníkem se nám otvírají další možnosti, jak ji psát, jak ji číst, chápat, uchopit.

Vznikají další pocity, které nás při jejím čtení zaplavují, myšlenky, které v nás ona čtená slova probouzí a okamžiky, které se nezapomínají. Poezie může být dokonce i drsná, v jistém smyslu odporná, dekadentní, syrová a přesto neskutečně krásná a okouzlující. A přesně taková je poezie Ondřeje Hanuse, který nedávno navštívil táborskou knihovnu.
Tenhle dost drsně vyhlížející mladý muž klame svým tělem víc, než kdokoli, koho jsem za poslední dobu potkala. Pokud byste ho potkali na ulici ani v nejmenším byste si nepomysleli, že někdo takový může napsat několik velmi silných básní, ve kterých zcela otevřeně a bez zlatých pozlátek rozkrývá jeho názory, postoje a obnažuje jeho duši. Byť velmi drsným způsobem, který může mnohé čtenáře pobouřit a dost možná i znechutit, ale i to je způsob jak vyjádřit, co cítíme. A leckdy je to i způsob nejupřímnější.

Ondřej Hanus přijel do Tábora představit svoje básně v rámci celorepublikového projektu Spisovatelé do knihoven, a ačkoliv byla návštěvnost tentokrát opravdu minimální – což je mimochodem neskutečná škoda, protože tenhle mladý básník si čtenářskou pozornost rozhodně zaslouží – byl to opět jeden z těch večerů, které ve mne zanechali neuvěřitelně silný emoční zážitek, který mnou rezonuje ještě dnes.

Málokterý básník a potažmo spisovatel vůbec si dovolí natolik obnažit sám sebe. Je v tom jisté nebezpečí, které může být snadno zneužito. A pokud v sobě člověk najde dostatek odvahy nebo je mu takováto, klidně řekněme drzost, vrozená, stává se tak velmi výjimečným. A takové lidské výjimečnosti, stejně jako výjimečnosti literatury, je třeba věnovat patřičnou pozornost a klidně před ní i smeknout klobouk, pokud si to zaslouží. Což si tvorba Ondřeje Hanuse zaslouží v každém případě.
 


Fotografie


Autor: Wendy Šimotová