PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Zkušenosti z (s) Dire Straits zúročeny též v Budějovicích

Zkušenosti z (s) Dire Straits zúročeny též v Budějovicích

Sobota, 16.03.2019 / fotoreport + článek

 

Panující únorové jaro bylo rámcem události s nadkrajským přesahem – do hlavního města jižních Čech zavítala formace excelentních hudebníků – exhumátorů nezpochybnitelné bigbeatové legendy - Dire Straits, jež pomáhala učinit 80. léta minulého století hudebně snesitelnějšími po nástupu tzv. diskopakáže.

Prostředí pavilonu T1 budějovického Výstaviště vzhledem k stropnímu obloukovému klenutí zavdávalo trochu na obavy o akustiku, nicméně ty se naštěstí nepotvrdily; snad až na poněkud horší zřetelnost zpěvných partů. Někoho možná mohl iritovat zadní krmelcový sektor s odérem spékané uzeniny, ovšem výskyt pouze jediného občerstvovacího stánku nedopustil nijak dramaticky zvýšené hladiny jak vůní, tak ani alkoholu v krvi návštěvníků…

Muzikanti nastoupili přesně na čas s jediným pyrotechnickým efektem večera; vše následné se již odehrávalo v hávu výsostně účelného a detailně propracovaného světelného parku, nabuzujícího od počátku dojem rapsodie v modrém. Červeň, možná pro knopflerovno symptomatičtější, dostávala větší prostor až v druhé polovině koncertu, když asi nejpůsobivějším byl kontrapunkt těchto dvou barev v Private Investigations.

Zde střídání jemné rozostřující modři s ostře konturujícím purpurem vytvářelo s hymnicky monotónovou rytmikou basy divákovi působivou iluzi přiskakování a odskakování podia s aparaturou. Míseny pak ještě do fialova tvořily spolu s ostře bělavými kužely občasné světelné závoje, ve kterých se ve fázích nástrojové odmlky ukrývali či naopak během sólových sekvencí díky nim zvýrazňovali jednotliví hráči. Úvod obstaraly dvě u nás asi nejdomestikovanější skladby – absolutní Telegraph Road, vrytá do myslí mnoha našinců díky básnické kongenialitě Roberta Křesťana a obou jeho paret, a odrhovačkovými rysy zdobená Walk Of Life, profláklá zásluhou podání Haničky Zagorové v instrumentálně perfektně šlapající vágnerovské verzi kvapnější originálu.

Pocítil-li by někdy Mark Knopfler potřebu ocenit misionáře svého díla na východ od berlínské zdi, měl by vyseknout poklonu právě výše zmiňovaným… Počáteční reakce obecenstva daly tušit, že jsme na jihu Čech, ovšem tak nějak rádoby zjazzovaném – téměř frenetický potlesk za prvotní nedlouhé saxosólo Chrise Whitea, po němž si pak bravurní Terence Reis (či Rais– prameny uvádějí tu i tu možnost; v angličtině nenalezen význam ani jedné z nich. I s odvoláním na výslovnost Chrisem Whiteem při představovačce volím tu bližší nám, zapadlým vlastencům…) po bezodezvové nejméně tříminutové lahůdkové kytarové exhibici musel připadat jako naprostý neumětel. Naštěstí se pak diváctvo jakž takž uvědomilo a počalo oceňovat i kytaristy, kteří si to zasluhovali nejméně stejně, jako žesťařský laureát Grammy.

Ti, kdož někdy slyšeli našeho Michala Žáčka, si pak nemohli nemyslet cosi o naprosté samozřejmosti kejklů se stacionárními tóny na podiu dané úrovně…A možná právě i obecenstvo přispělo k tomu, že klima koncertu působilo poněkud beznábojně… Jistě, zněly sice silné a dlouhotrvající aplausy, ovšem vesměs popísničkové (nepočítáme-li odměny za sóla; ty by měly být ovšem spravedlivě rozdělovány…). Během skladeb se protagonistům ani vyzývavou gestikulací nepodařilo lidi přimět k nějaké formě skandovaného přidání se, byť většina kompozic měla kýžené strhující instrumentální gradace, za nichž kapela šlapala jako luxusní švýcarské hodinky. Pravý Jihočech se holt málokdy k něčemu rozhoupe. Z dlouhodobě historického hlediska blahodárná vlastnost, zajistivší, že se tu toho z republiky nejméně rozprodalo a je zde gruntová ukotvenost. Dynamika a pokrok však velmi upozaděny…

A tak tu zahráli dokonalí muzikanti „jen“ svýma rukama…Nikoliv však na svém, na tom, co sami tvořili. Mark Knopfler by asi nepředvedl tak brilantní hru, jako Terence Reis. Ale bylo by cítit, že to stvořil. Pocítitelné třeba v asi nejknopflerovštější písni So Far Away. Reisova kytara tu zněla trochu jinak – ne tak rozverně lkavým vysokým trylkem. Nemyslím, že by ten rif Terence technicky nedokázal, leč možná z úcty k autorovi či kvůli něčemu mezi nebem a zemí to zní trochu jinak. Anebo tvůrce dokáže cosi nepřenositelného navíc. Nějaká vyšší spravedlnost, zajišťující autorům, že zůstanou jedineční i ve srovnání s virtuosy. Možná i proto bývá jen málo úspěšných tvůrců – virtuosů. Nabízejí se Eric Clapton, Jimmi Page a jeho české alter ego Ota Petřina; Radim Hladík…

Však od filozofie zpět ke koncertu: Nástrojová výzbroj kytaristy Reise byla pozoruhodná – krom, tuším, tří pravověrných „elektrik“ a dvou steel kytar (na úvod elektroakustická resofonika a v přídavku malá elektrovintage?) se vytasil s modrozeleným ovationem s epoletovanými ozvučnými otvory v zadní části rezonanční desky a zvláště pak se snad jen tříčtvrtkovou teninkou elektrošpanělkou, zahravší stěžejní roli v obsáhlém „karibském“ úvodu, tuším, Sultans of Swing. Tento „exces“ byl možná nejsympatičtějším ryze tvůrčím bodem celého vystoupení…

Některé z nástrojů si oba kytaristé během večera bohulibě prostřídali, přičemž podsaditý Tim Walters s výzorem zavedeného farmáře víc než potvrdil, že zdání někdy klame. „Chuťový“ basák Paul Geary byl při děkovačce početným auditoriem zaslouženě odměněn možná nejsilnějším rykem. Oba slovutní klávesisté (John Maul a Rob Taggart) tvořili důstojný kolorit na úrovni, leč většího prostoru se jim nedostalo. Zbývá hráč na bicí Andrew Hawkins, jenž nastoupil v obleku klasického střihu s vázankou, již si během vystoupení ani neměl důvod povolit. Koncert odehrál řízně a rázně, nicméně nepřistihl jsem ho při jediném významnějším breaku, což korespondovalo s tím, že se nestačil ani zpotit. Charlie Watts by to ve svém věku odťukal nejméně také tak. Obdobně jako u výše zmíněného Michala Žáčka tu nelze nevzpomenout na domácího Miloše Meiera s účastným povzdechem: "Hoši, vy se tak narodit někde na Západě!...

P.S.: Přemítaje o názvu skupiny dospěl jsem k důraznému doporučení rozhodně se nesplést v pravopise, kdy by stejně foneticky znějící Dire Straights, pojatelní i jako zoufalí či ubozí heterosexuálové, mohli zadělat na obludný genderový průšvih…
 


Fotografie


Autor: František Ciml